Čajový dýchánek bez čaje a bez dýchání

Snad jenom středověký kouzelník se svým středověkým počítačem (tehdy vlastně hráli hry na šicím stroji – velmi oblíbená byla středověká variace hada, kdy jste se museli prošít střídavě k levé a pravé bradavce) může opomenout fakt, že v těchto dnech proběhla největší sláva ŽvB – teď už to půjde jenom dolů. S poťouchlým výrazem, jaký jsem si to z vás udělal ftípeček musím konstatovat, že Bradavice jsou úžasné (BRILIANT, jak by řekla moje hrudkovitá učitelka angličtiny, a komicky by u toho špulila pusu, jako kdyby zvracela lovecký salám). Mohl bych namítnout, že jsme se nedočkali nového Bradavického hradu, který podle důvěrných informací vypadal skvostně, mohl bych zkritizovat nedůstojnou nudu, která by se dala krájet jako matčina vrstva make-upu, ale já jsem řekl ne. (Kýčovitější věta snad ani neexistuje).
Rozhodl jsem se, že s pomocí Buddhy a Chucka Norisse najdu své vnitřní já, a to pak otisknu do svých článků. S hrudí obtisklou na monitoru vám tedy popíšu všechny klady této akce.
Už jen fakt, že budu k něčemu patřit, mě nutil neodejít, když na dav spadla lodička, o velikosti přejedlého Hagrida, když nás Snape nutil stát půl hodiny v jedné řadě, či když mě morálně pohoršili za exhibicionismus. Všechny životní funkce tedy šli stranou (včetně té s latexovou koblihou (miluju mystifikaci (může být závorka v závorce v závorce?))) a my jsme se po hlavě, ruce, noze – vyberte podle tělesného postižení – vrhli do hry.
Všechna havěť se slezla do Děravého kotle, kde to vypadalo jako na křtění Bestofek Michala Davida, každý spamující kouzelník byl vítán a dilema šikanujících kouzelníků bylo do té doby pasé. Já jsem byl jak prasé, protože jsem měl po kapsách dortíky, koláčky a medoviny na vlakovou oslavu. Malá nepříjemnost se ztrátou (červená chvilka napětí) jízdenky mne z míry nevyvedla, a červený průvodčí mi ochotně dal novou. Vzpomínáte si, jak se Harry zmateně ptal každého tloušťíka s prasečími očky, na nástupiště 9 a ¾ ? Stejná atmosféra nás potkala i tady, kdy hlouček rozjařených studentů hledal, pod kterým vlakem by to nejraději ukončili s kamenem na krku (pro jistotu).
Možná to máte úplně jinak, třeba je to Pán Prstenů, třeba Babička, nebo nefeministická variace Dědeček, ale první knížka, u které jsem zažil onen orgasmický pocit, byl právě Harry Potter. Je jedno, kolikrát jsem to řekl po tom, do chomoutu se taky nezadáte s první cuchtou, se kterou vám je dobře, ale právě u tohohle jsem měl celotělní mrazení. Vzpomínáte si, jak Harry poprvé nočně šmejdil po hradě? Nebo když poprvé našel tajnou chodbu? Ve hře se vám tyhle vzpomínky znásobí krát nekonečno, uvidíme, kdo se první odbelhá k záchodu s tím, že se musí vychrchlat, protože mu ta úžasnost už leze z nosu. Atmosféra je umocněna dekoracemi, well, moc jich sice není, ale jsou rozmístěny s rozvahou a pečlivostí, jako když romská babička rozděluje rozinku mezi kopu vnoučat. Tuhle přidali koberec, jinde zase slušivou zahrádku, kdyby s takovou kreativitou tvořil i bůh krávu, dojili bychom jí nejspíše na čele. O to víc mi spadla čelist z tajných prostorů, hračiček, kterých je tahle hra plná - i když, podle prsa ještě nemůžeme soudit ženu (jde přece o duši, čuňata). Pomaleji dál dojdeš, říkávala moje babička, a proto jsem se zavázal, že tajnou chodbu s neonovým nápisem „Přísně tajné – vstupte“, viditelným až do Prasinek, navštívím co nejpozději.
Hrad se sice nezměnil, ale zkouřenější z nás si ho můžou představit v novém kabátě, s citrónově zelenými trpaslíky tancujícími vozembouch. Zato duchové, studení jako psí varlata (tak nějak se to říká) jsou opomíjenou novinkou, no na můj vkus chodí dost rychle, ani si nestihnu přečíst, jak se jmenují. Bohužel, názor na ně mi zhnusil kamarád, který neustále prská větnamskou polévku (tu dražší, za 7,90!) při slovech „To jsou ale odporní duchové“ (v kreativnějších dnech se dokonce opováží na „Hernajz Rumcajs, to jsem se lek!“). Další novinkou ze světa Mírabilandia jsou mluvící obrazy, nevím, jestli jste je zaregistrovali, ale přijde mi, že i kluci z trpaslíka by jim v obsahu jejich slovníku mohli závidět (Ano, myslím právě tebe *ukazuje do neznáma*, kocoure).
Jestli se mám pomalým, kouzelnickým krokem došoupat k samotnému obřadu, přeskočím půl minutové zastávky, během nichž jsem si stačil zajít na záchod, namotat si metr toaletního papíru, jednou nahoru, jednou dolu, vyleštit a bez umytí rukou usednou za počítač. Já samotný jsem si z něho moc neodnesl, protože začátek jsem prostál ve frontě, a ke konci mi hra spadla, přesně na tu opěvovanou básničku kouzelného klobouku. Hlavní úkol však byl splněn – zařadili mne do úžasné modré koleje, se šmoulovatělým Kratiknotem (v hlavní roli Leo Northon). Hodnějšího dědečka hříbečka jsem si přát nemohl, a po rozdělení pokojů jsem si nahý šel lehnout do postele (kde mne potom Leo odhalil, a ani to, že se jmenuje jako porno časopis, mi nepomohlo). Tak, aktuálně jste pochopili vtip přes celý článek – můžete na sebe být hrdí.
„Konec? Už?“ ptáte se se slzami na krajíčku. Vím, tenhle článek mi krapet trval, vlezlo mi do něj grafikování a dloubání se v nose pravítkem (při třiceti centimetrech už je to výzva), ale nebojte, dočkáte se, nudné, nezáživné hodiny přeci nemůžu nechat jen tak, bez článku.

Akce a reakce

Sice vím, že už se nedočkavě klepáte na to, až si přičtete jeden z mých finfárních článků, ulízáváte si chlupaté obočí, aby vám nebránilo v nepřetržitém sledování monitoru, nemůžu si však předtím odpustit malé zarýpání do aktivity čtenářů. Je vážně skvělé, že jste se rozepsali, a jakž takž začali kritizovat mé články.
Jak jistě víte, práce redaktora na veřejnoprávním „blogu“ není jen tak! Je to velký duševní boj s lenivostí a nezájmem, kterým jsou brogeři prosáklí, skoro jako tanga bulharské striptérky. Když už ve mne ale něco „cvakne“, a já sem tam přece jenom napíšu, najdou se takoví vtipálkové, kteří mě zkritizují za to, že mé vtipy jsou na úrovni tříletého děcka.
Navážejte se mi do maminky, do mého čůrajícího pytlíku, který musím mít všude sebou, ale do mé vtipnosti ne-e… Ostatně ona ani žádná není, v tom tkví ten problém. Nikdy nepřemýšlím o tom, že napíšu vtipný článek – prostě napíšu článek… A kdybych se v nějaké Lunetici zvrácené paralelní galaxii přeci jen tak rozhodl, měli byste tu jeden článek za týden, ne-li jednou za měsíc, jo-li jednou na svatého Dyndy (podle romského kalendáře tedy 27.3).
A když jste tak Clever, tytyt, puk, nene, můžeme to zkusit tak, že já budu psát články tipu „ŽvB přesedlala na server nové generace – lagy se můžou jít zahrabat“, a vy články jako například „Vodáčkovi pes ukousl obě ruce – už nebude moct skriptovat“… Uvidíme, koho budou mít čtenáři raději.
Sice neříkám, že čtenáři z těchto „vtipů“ nezažívají takové orgasmy, jako chlapy za jediný den (tím mám na mysli den v létě, mezi devátou a desátou třídou), ale možná mají více orgasmů, než kterákoliv žena (tím mám zase na mysli Jessicu Fletcherovou).
No samozřejmě psát články není jenom o tom být srandovní, je to otázka priorit.
Když se na třeba žvb odehraje velevážená akce, jako třeba, že Cakel De La Moonovi natočí reklamu na Kosmodisk, jedinec typu A (pro přehlednost mu říkejme třeba Sylar) hned utíká ke svému blikajícímu počítači, aby o tom napsal vzrušující příběh do deníčku, ale v tu chvíli na něj z knihovničky spadne Mauglí, kniha džunglí, dyšne ho do hlavy, a Sylar už nikdy nebude jako dřív. Zato jedinec typu B (tomu říkejme třeba… pan Fixel) si dá před knihovničkou kastrol na hlavu (to je jenom jeden z jeho neobvyklých zvyků, pro plný počet kliknete na www.fixelvevane.cz ), no za rohem ho olíže pes, a jedinec tipu B onemocní mozkovou meningitidou. A jedinec typu C, který právě píše tento článek na nějakou veleváženou akci kašle, a dál se věnuje sexu s partnerkou… Snad mi tedy prominete, že tak často nějaký ten článek nesesmolím.
Stejně tak se vyhýbám nesmyslnými spojeními s puberťákáky, kteří si v autobuse prdnou, a potom se škrní, že ostatní dýchají to, co měl ještě před chviličkou v zadku.
Jak jsem napsal v nejednom inzerátu v novinách, jsem psychedelický pedofilní agrofob, který hledá nadrženou čtyřletou holčičku, poznatek: mam živého Elma! Doufám, že jsem vám vytvořil obrázek o sobě samém a podotýkám, že tenhle článek jsem se pokoušel napsat alespoň krapet vtipně.

Pondělní ohlédnutí ► 09/20 - 09/27

...Pro změnu trochu vážně...
Jako když se celý svět ponoří do chaosu, všichni řvou, trhají si vlasy, chlupy, obočí, malé dítě trhá obrousky a mučivě se směje... Tak nějak musela vypadat pyromanská akcička strejdy satanáše a jeho zbírky těl... Však díky němu nám byl odepřen přístup do Prasinek, a prasit jsme mohli jenom v Londýně. S tím též souvisí nepodstatný fakt, že můj Průvodce malým Visánkem tak ztroskotal na jediném článku, což je záležitost, ehm ehm, amatérská.
S tím souvisí druhá záležitost tohoto týdne, tedy hromadné stěhování do Londýna - vyfasoval jsem rozkošný modroučký pokoj s důvěrně známými spolubydlícími.
V dalších dnech panovala nuda a nepokoj, dvojice školek nepřinesla nic nového...
...Až do otevření Příčné Ulice!!!

Večerní polemizování - Proč?

*přemýšlí*

*vítá vás u nového článku*

*napsal geniální článek, oceněný několika pulitzerovými cenami, o tom, proč vůbec hrajeme žvb*

*naštval se, protože to nefunguje*

Teoreticky by vám takovýhle článek měl stačit. Máte přece představivost, hoplaaa, zapojte ji, a genialní čapkovský článek je na světě. Uznávám, že nejsem tak dobrý jako Madona v období „disko hitů jsem napsala dost, teď napíšu zase nějakou disko pohádkovou knížku pro děti“, abych dostal za článek několik Pulitzerových cen, bohatě by mi stačila jedna – každá návštěva by ji musela zveřejnit na svém blogu. Mám skutečný talent!
Ano, talent, na vytváření skvrn, zaznělo mi za zády, no nemůže to být nic jiného, než oskary ověšená reklama na Vanish (přestavte si to, oni nemají ani vlastní internetovou stránku!!!). Když už jsme u toho, nikdy jsem nepochopil, proč to tak divně dabují, a vypadá to, že herečka spolkla vybrátor, protože hýbe pusou úplně od věci. Stejně tak já, plácám nesmysl za nesmyslem totálně od věci, protože jsem se zatvrdil, že napíšu článek, o tom, proč vůbec hrajeme žvb , požívání zkratek je prý děsně kůl a in, ale raději to připomenu - Život v Bradavicích.
Po vzoru Las Vegasských létajících brumíků by nebylo od věci nadhodit něco o závislosti, jak by řekl můj puritánský papá, o paralelním chození na záchod (rozuměj, ať už je vaše vůle jakkoliv silná, stejně tam musíte - o fekálních bezdomovcích pomlčím). Vývojářským úmyslem bylo nepřidávat do hry žádné rušivé, blikavé světýlka, žádné páčky, knoflíky, třešničky, citrónky, zvonečky…
Vźůůůůůůůům, určitě jste to nemohli postřehnout, ale mezi textem nahoře, a textem, na který zrovna upíráte své podkrvené oči, uběhl celý jeden spánek!!! Včera jsem se na to vykašlal, a šel si v půl jedné v noci lehnout, takže o večerním polemizování by se dalo mluvit jen s mrkví v uchu.
Jak vidíte, o nesmyslné narážky jsem během noci nepřišel.
Každopádně, určité pokušení objevovat, jako když Krištof Kolumbus nalezl zadní dveře do hospody, když Forrest Gump nalezl na skládce za městem bonboniéru (není divu, že jí jenom nabízel ostatním), nebo když Hospodin objevil, že má v nose zelenomodrou hrudku s malým organismem, přesně to pokušení nás tlačí se znovu lognout do hry. Když se ještě k tomu přidá tlačení spodek, nebo tlačení stolice, opírající se na konečník, o orgie máme postaráno. Ono zklamání, že se nic tak moc nestalo, krom toho, že profesoru Harrisonovi přibyla další ťupka na obličeji, je při dalším lognutí jakoby nepodstatné, brečí si to někde v koutku naší mysli. I tak je zábava zkoumat tyto nové věci, a vývojáři se velmi, velmi snaží hru obměňovat. Jednou tu máme vánoce (páni, jak nečekané!), jindy zase býčí zápasy (Svlečený Hagrid, coby býk, proti načerveno pomalovanému Brumbálovi). Ať si hazardní hráči hrající čínský poker křičí, ať si mastnoknírači s žetony zpívají, hry, založené na podobném konceptu jsou největšími závislostmi vůbec. Sice mne WoWko omrzelo po dvou dnech, svlékací tetris po půl roce, a zábavná hra „Hádej, co mám v kalhotech“ u mě na jistotné míře přežívá dodnes (už to vůbec není vtipné, po té, co jsem si do kalhot strčil nadopovaného křečka), ŽvB je hrou mého srdce, hrou zaslíbenou v českých luzích a hajích (poznámka: Zavést novou nadávku – jdi do luhu), co by za ni děti v Somálsku dali. A proto s mírně větší levou bradavkou na srdci napíšu na závěr svůj oblíbený emot, i když se sem „dostal“ jenom tak, náhodou.
*Je moooooooooooooooooooc smutný*

Příčné dojmy

Tak tohle chci mít rychle za sebou, stejně jako návštěvu u někoho, kdo mi celou dobu ukazuje fotky z dovolené, na kterých je vyfocena jediná skála, z tisíce možných úhlů. Neříkám, že Příčná Ulice je skála, a už vůbec ne, že by se na ní dalo koukat z mnoha úhlů – vám se poštěstí jenom jeden úhel, ten nejfádnější, z mírně nakloněného pohledu. Žádné vystavené ptactvo na ulici, krabice s nepotřebným harampádím, ba ani obchody s nepotřebným harampádím, takový luxus si nemůžeme dovolit. Stroze načrtnuté dvě ulice, tvořící invalidní L jsou tak uboze laciné, jako taneček na klíně od ruské striptérky. Chladné, šedé, neoholené…
Představoval jsem si živoucí obchody, kde bude spousta věcí k pokoukání. Takhle to vážně působí, jakoby někdo Příčnou Ulici vytvořil pro nákup věcí do prvního ročníku v Bradavicích (což je svým způsobem pravda). Pár pochybných obchůdků, v jednom na vás prodavačka ustavičně volá policajty, v druhém se musíte namáhat k pochopení, jakou podivnou mluvou ten pán za pultem mluví. Idylka. Poezie. Próza.
A co mě nakabonilo nejvíc, nebyla upadající atmosféra ve světle nové, bezchybné beta éry, ale to, že statici po x letech nedokázali přistavět ani tu stupidní Obrtlou ulici, ráje všech kurtizánek, černokněžníků, a kouzelnických mafiánů. Místo, kde je ulice víc pokrytá výkaly, než čistá.
Nevím, jestli si u mě někdy žvb napraví reputaci, příčnou hodně zkonila – no samozřejmě nedávám nikomu vinu, a jestli ano, tak jedině statikům, kteří udělali velké zbla na druhou… Zbla, násobené Zblem… Zbla které ve své nekonečnosti a velikosti dokáže zblbnout i univerzum.
Příjemný nákup, doporučte mne svým známým!

Kouzelnický návodáček - Jak správně hrát mrňavého caparta?

„Jak správně tentovat v lese?“, mohl bych se zeptat – vždyť to vyjde nastejno. Jen málokomu z nás táhne na stovku, aby se něco takového musel učit, dědečku hříbečkovi se omluvím dodatečně. Souhlasíte se mnou?
TAK TO JSTE NA OMILU, křičím, a od pusy mi efektně vylétají miniaturní kapičky slin a neméně efektně dopadají na zem. Nejspíš někomu z vás už na hlavě raší malé cédéčko, těm šťastnějším jen disketka, protože hráči se aktuálně na žvb chovají všelijak, jen ne jako jedenáctileté děti.
Zamyslete se nad sebou, usmrkánci… Vlastně ne, nemusíte. Chytrá stránka to udělá za vás.
Určitě si tedy říkáte: Díky bohu, že je tu ta výmluvná stránka s tím feministickým autorem článků! Místo toho teď nemusím přemýšlet o tom, jak se chovat – jednoduše si to přečtu! Zbude mi tak čas na mnohem důležitější věci, třeba na přemýšlení o pochybnosti přísloví „Jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet…“
Nemusíte mi děkovat, jsem skromný – stačí si zaplatit permanentní zlatý účet!!

----------------klikni------------------------klikni----------------------------

Jedenáctileté dítě je něco jako retardovaný padesátník – umí si dojít na záchod, ale neumí se strefit do mísy. Takhle obskurní příklad jsem mohl vymyslet jenom já, vždyť tu je přece mnoho jiných aspektů, jako horká plotýnka, hraní na hudební nástroj, atd. Samozřejmě nechci, abyste se chovali jako retardovaní pseudodůchodci (na druhou stranu…), jen byste měli trochu poupravit mentalitu myšlení na středoevropskou formu. Tedy formu vyzáblého dítka, které si myslí, že je duševně a psychicky na vrcholu, při tom ani neví, co psychika znamená. Protože právě takový předpubertální chudáci, který s tím umí zatím jen čůrat, Bradavickou školu navštěvují. Nějaké balení „hezkých“ slečen je pasé, stejně jako vysokoškolská mluva a pití alkoholu (uznejme to, komu tehdy chutnal?). Naopak, před holkou dáte přednost všemu, i dloubání se v nose hůlkou, mluvíte jako kastrovaná gorila, a místo alkoholu si dáte růžový koktejlíček s deštníčkem… Což někteří zženštilí jedinci mohou praktikovat dodnes. Stádium před prvními jebáky je plné idealistických řečiček, nic nedělání, flákání se a oduševnělého plácání, která komiksová postava je lepší – jestli kapitán Žbleb, nebo takový ten šuhaj s kastrolem na hlavě. A ač to první a druhý díl Harryho Pottera (hlavně filmová verze) koncipují jinak, plány temných učitelů, natož osud světa je vám u zatím nepobeďarovaného zadku. Jistě nebudete protestovat, že mentalita takovýchto dětiček se dá zahrát docela snadno, no na druhou stranu, pro někoho může být obtížné, dělat ze sebe blbečka, když jste ve skutečnosti plně vyvinutý člověk, na úrovni Einsteina, či Davida Hasselhofa. Vystřídat poskakování na pláži s vycpaným rozkrokem, za předstírání pomateného kouzelníčka dá někdy zabrat. Přesto, takovéhle reálie jsou mnohem… Reálnější.
Co tím chtěl autor říct? Ve skutečnosti nic, autor celou dobu myslí nad Nesquickem s mlékem, který ho čeká po dopsání článku. Stejně jako malý čaroděj, který se nemůže dočkat, až mu maminka odepíše, až si nacpe celou šachovou figurku do nosu, nebo až bude umět na kytaru zahrát chytlavý refrén z kouzelné školky… Když už jsme u toho, vaši mentalitu skutečně efektně naruší právě pořady tipu Kouzelná školka, Spongebob v Kalhotách, či v případě že máte kabelovku, pan Kabel se svojí sbírkou drátů! I když to na mně není poznat, na výše uvedené pořady se dívám od malička. K dětské naivitě také patří nečekané, nikým nepochopené výjevy, jako je zpívání, pobrukování, vyjmenovávání abecedy pozpátku, či strkání hlavy do záchodu. A to ne jenom proto, že byste tam zahlédli krysu. (Mnozí z vás si jistě řekli, jak je toto větné spojení významově nesprávné – kdo by vyjmenovával abecedu pozpátku po zahlédnutí krysy v záchodě? Stephen Hawking, domnívajíc se, že vytvoří časoprostorové kontinuum?)
Zamyslete se nad tím, já zatím budu v duchu vychvalovat Word, že zná tak neobvyklé slovo, jako kontinuum. Wau. Achich, wau nezná…
Jak už jsem naznačil, nejčastější chyby v hraní kouzelníčka se týkají druhého pohlaví. Samozřejmě, v jedenácti už kdekdo měl holku, třeba i celý nevěstinec, ale bylo to jen takové to chození za ručičku, žádná balírna v baru. Na sex, a jiné praktiky z červené kroniky (teď nemám na mysli bibli) můžete zapomenout rovnou, no paměť bych si každopádně osvěžil, až budete před dívkou stát nazí, s tenisem v ruce. Nevím jak vy, ale já jsem až do puberty byl velmi velice velkoryse nesmělí, a každou holku, která mě chtěla, jsem bůhvíproč poslal do háje. To k myšlení mladých patří – neuměl, spíš tedy nechtěl jsem si představit každoranní pusinkování před školou a nesnesitelné poslouchání hemů o Hannah Montaně (každý správný hannah montanolog jistě podotkne, že tehdy ještě Hanička neexistovala). Proto jsem se těmto agrárním záležitostem vyhýbal, raději jsem se začal učit složitá slova, abych vypadal chytře. Tak byste beze všeho měli dělat i vy, na žvb, protože takováhle věc se může lehce vymknout z rukou, a když se teď, v době krize, za ty lékařské prohlídky platí…
Dále bych se vyhnul jakékoliv dospělé, hutné mluvě – jakkoliv to může znít husťácky a nakůlovaně, jedenáctka je prostě jedenáctka. Vždy je lepší říct „Musím někam hodit bobek“, než „Mám už půldruhé minuty v análním otvoru nahuštěnou kapalinu záchodovou, mohl bych někde vyexhubovat své exkrementy?“… A teď nemluvím jen o časové náročnosti.

No vidíte to, u kakání jsme začali, u něj taky skončíme…
Myslete jako 11, buďte jako 11. Písmenková polívka mluví za vše! (Ale polívky přece nemluví, vy ťuňťové).

Jak jsem se naučil velké, hnědé nic

Ještě než začneme (to je ironie, právě se začali!), chtěl bych upozornit na skoro stvokovou hranici návštěvnosti. Jistě, není to mnoho, ale lepší, než uvažovat o tom, kolik vykřičníků se má dělat za pořádně ukřičenou větou. HURÁAAAAAAA!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! (je jich tam přesně 47, kdo nevěří, ať tam běží)… Na mou pofiderní oslavu této velké události bych chtěl velký želatinový dort, s polonahou hosteskou uvnitř. Neuvažujte nad tím, jestli by se v něm udusila, nebo by byla nepřeberně rajcovní.
Vrať mi to, to je můj kvákající kačer, chce se mi skoro napsat a ejhle, já jsem to doopravdy napsal! Sice ultimácká školka měla od té opravdové hodně daleko, nic nového, nic starého, nic modrého ba ani půjčeného mi to nepřineslo. Já se snad nikdy nevdám, přitom na facebooku mi vyšlo, že si někoho vezmu do pěti vteřin, ach… Jdu si udělat další anketu, mezi tím můžete přemýšlet, co mělo být napsané místo těchto teček:
.……………………………………………………………………………………………………………..............................................................................................……………………………………………………………………………………………………………..............................................................................................…………………………………………………………………………………………………………….............................................................................................................................
Aha, takže mám rád plácání, štípání, kousání, no boží.
Do školky zavítali snad všichni podřadní hráči, kteří měli ve zvyku vykřikovat „Na co je tohleto tlačítko“ a to i v samotné hře, ne jenom ve speciální nonRP místnosti. Aby jim huba nespadla do kalhot, pomysleli jsme si my, nadřazenější hráči, kteří tam přišli jen tak z hecu. Když se jim řeklo, že si můžou sundat boty, všichni to zkusili, ejhle, ono to vážně funguje. Za celé sezení jsem položil jednu, jedinou otázku, po dlouhém, opětovném hlášení, no stejně jsem se nic nového nedozvěděl.
V duchu celých dvou hodin se neslo vyrušování, otravné štěbetání a tichounké prdění. Mě nezbývalo než vražedným pohledem spalovat hráče, kteří řekli „fuj, ty jsi prase“ a přitom byli na druhé straně místnosti. Ještě teď mám na monitoru černé tečky, a rozhodně to není špatnou mastičkou proti uhrům. S nadějí, že po obsáhlé rozmluvě profesorů, o tom, jak správně hrát, už se nic takového nestane… Anebo taky ne.
Čekal jsem, že se dozvím něco nového, třeba jak se správně píšou emoty (jestli v přítomném čase, nebo minulém). Nikdo z „těch nahoře“ mi to nevysvětlil, no nepopírám, že jsem předčasně znuděně odešel. Z těch známějších mi chyběl vodáček, no upřímně pochybuju, že on by mne nějak osvítil. Můj oblíbený Gibson se odlognul jako jeden z prvních, takže toho moc namluvit nestihl.
Sečteno, podtrženo, utrženo, přišito – Školka je doopravdy jenom pro začátečníky – pochybným reklamám se věřit nevyplácí. Po celou dobu moje okno obrazovky vypadalo nějak takto:

Randevue - David Gibson - profesor bylinkářství

Určitě si říkáte, co je na bylinkách tak zajímavého? Sice neříkám, že kozlík šikula, a Přemek Prkená Podlaha jsou se svým povoláním vedle, ale zrovna bylinky? V kouzelnickém světě je přece hromada jiných oborů, třeba kouzlení hromad, což je velice oblíbené u kouzelníků postižených řídkou stolicí, či hemeroidy.
Jestli si představujete Tarzana, vyvedu vás z omylu – David Gibson je normální, slušně vypadající kouzelník, preferující hodně cukru v čaji a mírně výstřední chování. Na začátku rozhovoru jsem měl obrovský strach, aby neluskl prsty a nepropadl se do mučících plamenů, za zvuků německé dechovky. A hned na začátek jsem se ho fikaně zeptal na to samé, co je v úvodu tohoto článku. Osobně jsem si myslel, že za to mohlo dlouhodobé kouření marihuany, no chápavě, s rukou na rameni (mém) my vysvětlil, že po vzoru své matky, taktéž uznávané bioložky (no popravdě sám o sobě tvrdí, že ve svém oboru žádné velké eso není), začal studovat to samé, co ona. V dětství ho tedy maminka učila, takže když se pak v patnácti rozhodoval, co dál dělat, pekařina pro něj byla jasná volba… Uh, pardon, hned co dopiji kávu, začnu psát normálně. Tlouštík s úsměvem koukne do trouby, vytáhne nějaké pečivo…
David Gibson chodil, stejně jako my a naše breberky, do Bradavic, jeho dětství popsal takto:

„První roky ve škole jsem byl zamlklý, vše bylo takové nové. Až později jsem se osmělil, no stal se ze mě průšvihář, lumpárny byli na denním pořádku…“

Až v pátém ročníku, před zkouškami NKU se vše dalo do pořádku.
…Musím velkým červeným písmem podotknout, že pan Gibson je nebývale skromný, na svoje poměry . 4 roky práce na ministerstvu a rok v terénu (nebo naopak), a on o sobě mluví jako o nezkušeném klukovy, kterému ještě ani nesestoupila varlata.
Mezi Davidovi nejoblíbenější rostliny patří Mandragora (přesněji její kořen) a Ďablovo osidlo (přesněji jeho předpona). Což je trochu příhodné s prvním a druhým dílem Harryho Pottera, ale já se hráčovi nedivím, mě by nenapadli ani tyto dvě.
Bůhví proč, a bůh ví jak (bůh bude mít asi napilno), náš rozhovor se zvrtnul do odvětví hudby, no ani jsme si ho nemuseli dát do dlahy, či sádry, nic vážného to nebylo. O mamince jsme už mluvili, Davidův otec byl Američan, a díky němu měl pan Gibson alba za poloviční cenu (chmpff, to se tak někdo má). Mezi jeho nejoblíbenější kouzelnické skupiny patří Testrály, jestli čekáte další, utřu vám nos. Samozřejmě poslouchá i dajaké mudlovské skupiny.
Jestli se na pana Gibsona těšíte už tento rok, znovu vám utřu nos, a doporučím nejbližší obchod s kapesníky – tento rok zatím profesor bylinkářství nenastoupí, a bude připravovat osnovy pro příští ročník. Jak se mi totiž svěřil, profesor předchozí učitelky bylinkářství vyhořel, nejspíš nějaký roztomilý dáreček pro odcházející učitelku.

Bleskodotazník
Co máte radši, kočky, nebo psi?
Kočky
Oblíbené alkoholické pitivo?
Whisky
Zvracel jste někdy na veřejnosti?
Ano
Kdy, kde, jak?
To je trochu osobní...
Imaginární kamarád z dětsvtí?
Nejdřív zamteně blekotal, jak to myslím, poté přiznal, že žádného
Kdo se vám povahově nejvíc líbi z této místosti?
Povahově já (a nebyli jsme tam zdaleka sami, to si nemyslete)
Kuřecí, nebo rajská?
Rajská

Průvodce malým Visánkem – část 1.

Na počátku nebylo nic. Což je paradox, protože bůh stvořil zemi, na ní vysadil – tohle zase kompromis – opičku Adama a spoustu cenzurovacích zelených lístků. A o 1506 kapitol dále nějakého šikulku napadlo postavit kouzelnické městečko Malý Visánek. Toť teorie, přejděme k praxi.
A praxe je taková, že v Malém Visánku si spokojeně žijí smečky, tlupy, bandy kouzelníků, i přesto že na ŽvB zastávají jiného názoru. A to takového, že nebýt Bradavických žáků, profesorů, a jednoho prodavače v MagicFoodu (čarovná variace McDonaldu), nenarazíte ve Visánku na živou duši, a i tu mrtvou byste hledali těžko.
Alespoň ty nepohybující se, nedýchající věci, které otráveně stojí, a vcelku nic zvláštního nedělají (moudřejší z vás se jistě hlásí se správnou odpovědí) nám můžou dělat společnost (neříkal jsem náhodou před chvilkou, že vcelku nic zvláštního nedělají?). Nazujte si pořádné holinky, budeme se čvachtat bahnem, pani a dámové. Pojďme prozkoumat Visánkovské stavení.
Vůbec první věc, kterou jste kdy z Visánku mohli vidět, byl hotýlek, s originálním jménem Hotýlek. Ovšem ať už jsem hledal Johna Cleese jakkoliv dlouho, o žádný sexy mužný knírek jsem vůbec nezavadil. Místo toho u recepce stojí zženštilý pan Nikdo se svojí velikou imaginární sbírkou klíčů a vtipných, imaginárních hlášek.
„Starouši, ahoooj,“ imaginárně zdraví každého žáka. Imaginární (toto slovo jsem napsal jen z pocitu, že jsem do této chvíle napsal „Imaginární“ jen zřídkakdy). Když se vám poštěstí, najdete otevřené dveře do vedlejších místností, kde můžete dělat hafo interaktivních činností, vyjmenujme například… Sezení.
Jídlo je zřejmě jenom umělohmotné, tedy nepoživatelné, určitě se tedy ptáte – K čemu mi je taková pochoutka proboha?
Naši hodní chlapci z trpaslíka zřejmě mysleli na všechno, a proto, když vám někdo po vzoru Kurta Cobaina přiloží brokovnici k hlavě a řekne „koukej sníst nějaké umělohmotné jídlo, nebo ti ustřelím hlavu!“ máte o jednu brutální vraždu spáchanou psychedelickým maniakem s deviací na plasty méně.
A teď můžete pět minut louskat tuto složitou větu (poznamenávám si teď nápad, napsat celý jeden článek z jediné pouhopouhé věty).
Horní patra jsou o něco zajímavější. Takzvané Krbové patro, které jsem si tak dovolil pojmenovat (na každém večírku se lidé tomuto výrazu smějí), je plné útulných pokojů, z nichž jeden by měl patřit vám, pokud nejste bezdomovci, mimozemšťané, psychedeličtí maniaci s deviací na otevřené prostory, nebo nebydlíte v Děravém kotli… Jednou se mi do svého pokoje podařilo nachytat hned dva (ano, čtete správně je tam opravdu DVA, tedy zwai, two, ni, 2, ale raději si to přečtěte pro jistotu ještě jednou) zloděje, kteří mi tam zlomyslně vlezli, mlátili dveřmi a říkali „Nebo co?“. S nádherným pocitem u srdce jsem si je tam věznil, házel po nich imaginární buráky, dokud nepřišel Nějaký Pán a nezatrhnul mi to. Přeskočíme smradlavé a nevzhledné sprchy a záchody, každý chce přece kakat na Kájově záchodě, a mohutným skokem skočíme do posledního patra Zábavy (zase já).
Když se vám totiž poštěstí, můžete vstoupit do sauny, ovšem pozor, aby vás tam nějaký vtipálek nezamkl jako mne. No na druhou stranu, hrát poblouzněnou postavu je sranda (stačí mluvit o zakuklených housenkách, a pak zničehonic změnit téma na politickou situaci v Rumunsku). Hned vedle se nalézá koutek zhulenců a prodavačů čaje, kteří se vám bez okolků budou pokoušet narvat slona do ucha, myslejíc si, jaká je to zábava. Když máte ale v uchu červíky, pohled na věc se značně liší. (Omlouvám se, jestli jste nepochopili, o čem mluvím, jako výraz mé omluvy vám pošlu dárkový koš se slonem).
Tolik k Hotýlku, uf, jak se tak dívám, popis jedné barabizny mi vyšel na celou stránku a něco! Já vážně neumím konkrétně psát, pořád musím něco zakecávat, do toho mi tu ještě sedí nedojezený chlebíček od rána, to je vážně život, ach jo, proč já, bože, proč zrovna já, uděláme dohodu, co ty na to…?
Žádné pokračování nečekejte – To be not continued! Páni, tento článek má přesně 621 slov, to je nádherná náhoda! To se někdy stane, že to takhle krásně vyjde!
Přeji hezký den, a ještě hezčí smrt.

Hromovka

Jestli se ptáte, kdo že to vyhrál záhadné mistrovství světa v Tchoříčkách (jak se to skloňuje?) a všem nám tím vytřel zrak, slavnostně zachroptím: „Sergej Kovalenko!“. I když rusi nemám moc v lásce (možná to je Mrazíkem, možná tou jejich kopií Dysneyworldu), smeknu Sergejovi imaginární poklonu s doporučením, ať si odčaruje ten ošklivý knírek.

Poslední zápas byl, nutno dodat, hodně dramatický, plný hrnců, komínků a krav. Bohužel, než jsem si stihnul jakoukoliv z nich podojit, zmizli. Sergej je zkutečný mistr věznění!

(Nestihnul jsem pořídit obrázky, tak se alespoň můžete pokochat pohledem na Kovalenkův roztomilý kukuč).

Sergej Kovalenko

Klíčem do oka

Ufo v Rosewellu, Yetti nebo složení Michaela Jacksona – to jsou nezpochybnitelné záhady světa, které jen tak někdo nevyřeší. Dodnes se kvůli nim můžeme udiveně dívat na oblohu, mrznout v Himalájích, či kvůli nim můžeme trajdat po koncertech s nožíkem v ruce (no, teď už asi těžko). Hrdě k nim mohu přiřadit naší klíčovou záhadu, která vlastně vůbec není záhadou – a to je na ní právě to záhadné. Lidé už se na své klíče nikdy nebudou dívat stejně…
Veškeré jména v článku jsou smyšlená, a jsou držena pod zákonem 113/5 – univerzum se může rozpadnout na malé kousíčky. Proto věřím, že zachováte naprostou loajalitu.
Co je to loajalita, napadlo vás. Nehledě na to, jak směšné je to slovo, a jak ho asi musí vyslovovat starý důchodce - vybavuje se mi něco s jelením lůjem, ulitou a lolitou (teď ještě vědět, co je to lolita).
Podivně zmateně jsme se cítili, když nastal náš Klíčový problém, bůh žehnej automatickým, uzamykacím systémům. Ale od začátku…
Žádnými nepodstatnými fakty (jakože bylo krásné čtvrteční ráno, že jsem na sobě měl béžovou košili, atd.) vás obtěžovat nebudu, a přistoupím rovnou k věci. Takže, ranní stolice byla mírně řídká, ale převážně zhrudko… Domyslete si kvantum pochybných žvástů…
Můj dlouholetý kolega - krycí jméno mu dejme třeba Plexisko – dostal nápad, který se zdál perfektní. No zdání klame, jak by řekl můj senilní dědeček – a my se na něj vrhli… Na nápad, ne na dědečka (budiž mu urna lehká).
Somrovali jsme v aréně pro tchoříčky, kam se postupně scházela celá havěť z okolí, a Plexiskla napadlo, že si zahrajeme vlastní, extravagantní, aerodynamické tchoříčky. Osobně jsem si myslel, že je to hra o stavění domácnosti, no pan Plexisklo nás všechny poučil, a my se mohli pustit do hraní.
Nebyl bych to já, kdybych se nepřihlásil jako hráč, a se mnou i můj druhý kolega, Víla Amálka (ve jménech nehledejte absolutně žádnou spojitost, prosím). Dopředu řeknu, že zápas vyhrál on, takže jestli jste chystali nějaké dlouhodobé ovace, s balónky a vlaječkami, koukejte je rychle vrátit zpět do Dysneylandu. Po pořádně surovém a drastickém stisknutí ruky jsme se mohli pustit do hraní, za doprovodu gramofonově stereotypního žvatlání komentátora – Plexiskla.



Možná se to mohlo zdát jen jako prostoduché vyhazování věcí z brašen (…) ale zdání klame – všechno mělo svůj smysl, a já mistrovsky myslel až na pár tahů dopředu (na jeden).
Bohužel, Víla Amálka buď myslela na dva, nebo měla dosud nepoznané zkušenosti s mučením a vězněním. Uvězněn v masivních hroudách harampádí jsem sklesle přijal porážku, a psychicky (pozor, nezaměňovat s psychedelicky) se zhroutil na zem (jestli jsem neumřel, ležím tam dodnes).



A od této chvíle začíná naše záhada, přilepte své oči do sedaček – tohle bude jíííízda vašeho života.
Přes všechen ten zmatek jsme si všimli, že Víla Amálka postrádá jeden klíč. A to klíč od trezoru v Gringottově bance. To je ta banka, kde pracují malí škaredí liliputi, o jejichž nos si s trochou nepozornosti můžete vypíchnout oko. Všichni se hned začali hroutit, vzdychat, volat o pomoc, někteří dokonce zkusili sebevraždu za pomoci kusu novin – jen já jsem zachoval chladnou hlavu a ani jsem k tomu nepotřeboval ledničku.



Po chvilce úpěnlivého hledání v předklonu (o problémy s bolavými zády se postaral Kosmodisk) jsem našel třetí klíč, o tom, jaký jsem byl hrdina mluviti ani nebudu. A tady je ten problém: Nějaký retardovaný maniak (všem retardovaným maniakům se tímto omlouvám) nepoznačil žádný ze třech klíčů, které jsem měl v baťohu. Nějaké koumáky napadlo, že jestli jsem měl baťoch aspoň trochu uspořádaný, musím přece vědět, který klíč mi přebývá.
Hah, ta pošetilost lidské mysli je neuvěřitelná, jak si někdo mohl myslet, že já, Adolf Maximilián Leonard Štrůdle budu mít v brašně pořádek? Jsem snad nějaká chůva Fajn? (Hahaha, tenhle vtip pošlu do mezinárodní soutěže vtipů a vtipných hlášek).
Situace tedy byla takováhle: Moje maličkost (ne, s tím to opravdu nesouvisí) vlastnila tři klíče a Víla Amálka jen jeden. Mohl jsem sice utéct a mít dvojnásobný účet u Gringottových, ale Kobra 11 pracuje ve dne v noci, takže… Zajímá vás, jak briliantně jsme situaci vyřešili? Počkejte si, po reklamě.


Revoluční převrat v oboru hudby! Kompilace "Plná Taška Evy a Vaška" je už dávno za zenitem. Pro naše drahé posluchače jsme odněkud z Thai-Wanu vyhrabali Alfa Samce, aby vám nadělil nehoráznou nadílku kvalitní hudby.
Stačí zavolat na číslo +420 158 a obdžíte od nás to nejlepší od Alfa Samce! A to vůbec není všechno - zavoláte-li do 2 sekund, obdržíte jako dárek (v případě, že si připlatíte 499 kč,-), mužný, elastický kondom, v růžové barvě.


Jsem zpátky, a se mnou i halda vtipných slovních spojení a hlášek. Takže, situaci jsme nenásilně vyřešili, oba klíče od banky jsme dali Plexisklovi a bylo… Tak… To je vše…
Čekali jste na nějakou vtipnou pointu? Nebo na nějaké ponaučení? To jste se ve mně velice spletli.
Ale nejlepší na tom všem bylo, že jsem našel… Scvrček!!! Já!!!! Člověk, který má takovou smůlu, že nenajde žádnou minci ani v domě strýčka skrblíka!!! Juchuuuuuuu!!

Autor článku se duševně pomátl, a v tomto stavu nedokáže z článku udělat žádnou vtipnou ani poučnou příhodu. Za veškeré komplikace se omlouváme, v brzké době očekávejte sovu s dárkovým balíčkem na odstraňování plísně z nohou.

Pán... Tajemný pán, těší mne.

Jak už jsem někde zmínil, je mi tak nějak proti srsti hlásat tady na stránkách své hráčské jméno (no ve skutečnosti mám jen hebké, ondulované chloupky). Více méně by vám to bylo stejně k ničemu, pokud ve hře chcete hrát RP (což stejně musíte)… Na druhou stranu, jak potom budu pořizovat fotky, že?
Každopádně, abyste si přečetli něco o znovunastartování Života v Bradavicích, na kterém více než rok pracovala spousta lidí, moje jméno k tomu potřebovat nebudete. Stejně tak nebudete potřebovat popcorn, křupky, ani alkoholické pitivo. Proto se hned teď můžete pustit do čtení (haha, vždyť už jste, potažmo, začali číst před půlminutou – všem pomalu čtoucím se omlouvám).
Je 18.00, všechny veverky už dávno spí, všechny breberky dávno škodí, a beznadějní snílci z celého světa - rád přeháním – si spouští ŽvB. Striptérky, baseball, zbraně - všechny maličkosti vytěsnané z hlavy na cca. 3,5 hodiny. Letos jsou v módě kouzelníci, ať si Hermiona slzy utírá, je to tak.
První náznaky novoty na vás dýchají hned při prvních vyřizovacích povinnostech, díky bože za to, že si pořádně vyčistili zuby – o poťouchlý úsměv tedy nebylo nouze.
První okamžíčky ve hře působí megalomansky – připadal jsem si jako jogurtová lžička vhozená do válečné vřavy. Tolik věcí k prozkoumání, tolik hráčů, které mohu potěšit o svůj názor na srolované ponožky, tolik zábavy… Ať už přicházející plynule, nebo v impulzech – byla tam, a žádný hráč to nemůže vyvrátit. Kolik jen času u tohohle strávím, problesklo mi hlavou a nebylo pochyb, že to bude obtížně zaznamenatelné číslo. A to ne proto, že bych to počítal v setinách setin.
Život v Bradavicích je zpět, a to v celé kráse, nemluvně o tom, o kolik jsou lepší. Jestli jste doteď na pochybách, jedinou otázkou je váš čas, který budete muset obětovat v takovou nekřesťanskou hodinu.
(Co nevidět se můžete těšit ne revue z Mistrovství světa v Tchoříčkách)

Další tabulka v čokoládě

Život v bradavicích?
Omlouvám se za tak stupidní úvod, ale na wikipedii psali, že je in, psát v úvodech otázku. Zaujmu tak roztěkanou pozornost čtenáře, což stojí za pokus. Moje otázka by se dala chápat jako „Co je to život v Bradavicích?“, nebo jako reklama na prostředek odstraňující nevzhledné bradavice.
Vsadím všechen svůj kouzelnický majetek, včetně pana Brambory, že znáte obligátní hry tipu World of Warcraft, Lineage, a bůhvíco ještě. Masivní multiplayerové ždímačky vašeho drahocenného času, s jediným cílem – stát se nejlepším. Vaše nechutně nabušená postava tak šikanuje slabší hráče, a zažívá s toho orgasmický pocit.
Život v Bradavicích si vzalo za úkol překopat smysl multiplayerových her – hraje se zcela pro zábavu a, dlužno říct, vychází jí to. Může vám být tedy zcela jedno, jestli má spolužák vyšší stupeň v bylinkářství, bude mu de facto vhodný jen k získání lepší známky, a i ta se ve většině případů odvíjí od vaší, reálné inteligence. Stejně tak vaše oblíbenost, odvaha a spousta ostatních superlativů nezávisí na nějakých levelech, skillech, atd., ale na vašem rozhodování. Chápete, co tím chci říct? Život v Bradavicích je geniální hra, kde nezáleží na nějakých statistikách, ale na vás. Proto máte iluzi dýchajícího světa, kde každý spolužák, každý prodavač a každý skřítek má vlastní historii, problémy a city. A především, nejde o to vyhrát – jde o zábavu. Není nic lepšího, než po těžkém a náročném dni usilovné dřiny usednout za krásně vyhřátý monitor, a…
…A jednoduše se bavit. Teď nemám na mysli duchaplné vtípky tipu „dneska mi vyhořel počítač, hahaha“. Nejen proto, že sami o sobě nejsou vůbec vtipný, ale také proto, že za takovouhle větu byste měli dlouhý rozhovor s těmi nahoře. Och, já se ještě nezmínil? ŽvB je plně RP.
Lámete si hlavu, ruce, prsty na nohou s tím, co to RP znamená? Nemůžete kvůli tomu spát, vyčerpaně chodíte po pokoji, neustále řvete do monitoru „Coooo toooo jeeeee??!!“? Proč to zdlouhavě vysvětlovat, když nám to chlapci z bradavic tak pěkně vysvětlili… Zde (klikni, nebo k tobě přijdu a zbiju tě).
Ovšem, ne každého může zaujmout taková idea světa, kde si pořád na něco hraješ, vůbec nevíš, jak se doopravdy jmenuje tvůj nejlepší kamarád, nebo jestli to není pedofilní psychopat, trpící deviací na malé kouzelníčky. Převážná většina z nás (a tím myslím všechny, kdo mají s ŽvB cokoliv společného) je ale touto atmosférou unešená – a já se vůbec nedivím. A tato atmosféra je ještě podtrhnuta roztomilou (každý druhý blog by použil výraz „cute“) grafikou, takovou jak ji známe od zrození Ultimi Online.



A jakou v tom všem mám roli já? Proč je vůbec Život (a smrt) malého kouzelníka na světě?
Jako student, jehož jméno raději zůstane tajemně nevyřčené (cítíte tu tajemnost ve vzduchu?) se těším z každé maličkosti, co se v ŽvB přihodí. Hra se však hraje jen od 18.00 do půl desáté – (na druhou stranu mi to tak maximálně vyhovuje) a zbývající čas se nemám kde uchytit – žádné stránky, popisující denní a noční strasti žáku na ŽvB není, snad jenom fórum, které mě neuspokojuje (bez dvojsmyslů). Chopím se tedy této příležitosti, a slavnostně oznamuji:

„Berte tuto stránku jako vyplnění času, mezi Životem v Bradavicích a Životem v Bradavicích, jako doplňující atmosféru, či jako důkaz, že ŽvB skutečně žije, pod povrchem, i na povrchu. Chcete-li, aby ŽvB žilo ještě víc, neváhejte a zapojte se se mnou do stránky Život (a smrt) malého kouzelníka, nemusíte nutně psát články, prostě jen komentujte, a bavte se o ní. Amen