Jak jsem se naučil velké, hnědé nic

Ještě než začneme (to je ironie, právě se začali!), chtěl bych upozornit na skoro stvokovou hranici návštěvnosti. Jistě, není to mnoho, ale lepší, než uvažovat o tom, kolik vykřičníků se má dělat za pořádně ukřičenou větou. HURÁAAAAAAA!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! (je jich tam přesně 47, kdo nevěří, ať tam běží)… Na mou pofiderní oslavu této velké události bych chtěl velký želatinový dort, s polonahou hosteskou uvnitř. Neuvažujte nad tím, jestli by se v něm udusila, nebo by byla nepřeberně rajcovní.
Vrať mi to, to je můj kvákající kačer, chce se mi skoro napsat a ejhle, já jsem to doopravdy napsal! Sice ultimácká školka měla od té opravdové hodně daleko, nic nového, nic starého, nic modrého ba ani půjčeného mi to nepřineslo. Já se snad nikdy nevdám, přitom na facebooku mi vyšlo, že si někoho vezmu do pěti vteřin, ach… Jdu si udělat další anketu, mezi tím můžete přemýšlet, co mělo být napsané místo těchto teček:
.……………………………………………………………………………………………………………..............................................................................................……………………………………………………………………………………………………………..............................................................................................…………………………………………………………………………………………………………….............................................................................................................................
Aha, takže mám rád plácání, štípání, kousání, no boží.
Do školky zavítali snad všichni podřadní hráči, kteří měli ve zvyku vykřikovat „Na co je tohleto tlačítko“ a to i v samotné hře, ne jenom ve speciální nonRP místnosti. Aby jim huba nespadla do kalhot, pomysleli jsme si my, nadřazenější hráči, kteří tam přišli jen tak z hecu. Když se jim řeklo, že si můžou sundat boty, všichni to zkusili, ejhle, ono to vážně funguje. Za celé sezení jsem položil jednu, jedinou otázku, po dlouhém, opětovném hlášení, no stejně jsem se nic nového nedozvěděl.
V duchu celých dvou hodin se neslo vyrušování, otravné štěbetání a tichounké prdění. Mě nezbývalo než vražedným pohledem spalovat hráče, kteří řekli „fuj, ty jsi prase“ a přitom byli na druhé straně místnosti. Ještě teď mám na monitoru černé tečky, a rozhodně to není špatnou mastičkou proti uhrům. S nadějí, že po obsáhlé rozmluvě profesorů, o tom, jak správně hrát, už se nic takového nestane… Anebo taky ne.
Čekal jsem, že se dozvím něco nového, třeba jak se správně píšou emoty (jestli v přítomném čase, nebo minulém). Nikdo z „těch nahoře“ mi to nevysvětlil, no nepopírám, že jsem předčasně znuděně odešel. Z těch známějších mi chyběl vodáček, no upřímně pochybuju, že on by mne nějak osvítil. Můj oblíbený Gibson se odlognul jako jeden z prvních, takže toho moc namluvit nestihl.
Sečteno, podtrženo, utrženo, přišito – Školka je doopravdy jenom pro začátečníky – pochybným reklamám se věřit nevyplácí. Po celou dobu moje okno obrazovky vypadalo nějak takto: