Průvodce malým Visánkem – část 1.

Na počátku nebylo nic. Což je paradox, protože bůh stvořil zemi, na ní vysadil – tohle zase kompromis – opičku Adama a spoustu cenzurovacích zelených lístků. A o 1506 kapitol dále nějakého šikulku napadlo postavit kouzelnické městečko Malý Visánek. Toť teorie, přejděme k praxi.
A praxe je taková, že v Malém Visánku si spokojeně žijí smečky, tlupy, bandy kouzelníků, i přesto že na ŽvB zastávají jiného názoru. A to takového, že nebýt Bradavických žáků, profesorů, a jednoho prodavače v MagicFoodu (čarovná variace McDonaldu), nenarazíte ve Visánku na živou duši, a i tu mrtvou byste hledali těžko.
Alespoň ty nepohybující se, nedýchající věci, které otráveně stojí, a vcelku nic zvláštního nedělají (moudřejší z vás se jistě hlásí se správnou odpovědí) nám můžou dělat společnost (neříkal jsem náhodou před chvilkou, že vcelku nic zvláštního nedělají?). Nazujte si pořádné holinky, budeme se čvachtat bahnem, pani a dámové. Pojďme prozkoumat Visánkovské stavení.
Vůbec první věc, kterou jste kdy z Visánku mohli vidět, byl hotýlek, s originálním jménem Hotýlek. Ovšem ať už jsem hledal Johna Cleese jakkoliv dlouho, o žádný sexy mužný knírek jsem vůbec nezavadil. Místo toho u recepce stojí zženštilý pan Nikdo se svojí velikou imaginární sbírkou klíčů a vtipných, imaginárních hlášek.
„Starouši, ahoooj,“ imaginárně zdraví každého žáka. Imaginární (toto slovo jsem napsal jen z pocitu, že jsem do této chvíle napsal „Imaginární“ jen zřídkakdy). Když se vám poštěstí, najdete otevřené dveře do vedlejších místností, kde můžete dělat hafo interaktivních činností, vyjmenujme například… Sezení.
Jídlo je zřejmě jenom umělohmotné, tedy nepoživatelné, určitě se tedy ptáte – K čemu mi je taková pochoutka proboha?
Naši hodní chlapci z trpaslíka zřejmě mysleli na všechno, a proto, když vám někdo po vzoru Kurta Cobaina přiloží brokovnici k hlavě a řekne „koukej sníst nějaké umělohmotné jídlo, nebo ti ustřelím hlavu!“ máte o jednu brutální vraždu spáchanou psychedelickým maniakem s deviací na plasty méně.
A teď můžete pět minut louskat tuto složitou větu (poznamenávám si teď nápad, napsat celý jeden článek z jediné pouhopouhé věty).
Horní patra jsou o něco zajímavější. Takzvané Krbové patro, které jsem si tak dovolil pojmenovat (na každém večírku se lidé tomuto výrazu smějí), je plné útulných pokojů, z nichž jeden by měl patřit vám, pokud nejste bezdomovci, mimozemšťané, psychedeličtí maniaci s deviací na otevřené prostory, nebo nebydlíte v Děravém kotli… Jednou se mi do svého pokoje podařilo nachytat hned dva (ano, čtete správně je tam opravdu DVA, tedy zwai, two, ni, 2, ale raději si to přečtěte pro jistotu ještě jednou) zloděje, kteří mi tam zlomyslně vlezli, mlátili dveřmi a říkali „Nebo co?“. S nádherným pocitem u srdce jsem si je tam věznil, házel po nich imaginární buráky, dokud nepřišel Nějaký Pán a nezatrhnul mi to. Přeskočíme smradlavé a nevzhledné sprchy a záchody, každý chce přece kakat na Kájově záchodě, a mohutným skokem skočíme do posledního patra Zábavy (zase já).
Když se vám totiž poštěstí, můžete vstoupit do sauny, ovšem pozor, aby vás tam nějaký vtipálek nezamkl jako mne. No na druhou stranu, hrát poblouzněnou postavu je sranda (stačí mluvit o zakuklených housenkách, a pak zničehonic změnit téma na politickou situaci v Rumunsku). Hned vedle se nalézá koutek zhulenců a prodavačů čaje, kteří se vám bez okolků budou pokoušet narvat slona do ucha, myslejíc si, jaká je to zábava. Když máte ale v uchu červíky, pohled na věc se značně liší. (Omlouvám se, jestli jste nepochopili, o čem mluvím, jako výraz mé omluvy vám pošlu dárkový koš se slonem).
Tolik k Hotýlku, uf, jak se tak dívám, popis jedné barabizny mi vyšel na celou stránku a něco! Já vážně neumím konkrétně psát, pořád musím něco zakecávat, do toho mi tu ještě sedí nedojezený chlebíček od rána, to je vážně život, ach jo, proč já, bože, proč zrovna já, uděláme dohodu, co ty na to…?
Žádné pokračování nečekejte – To be not continued! Páni, tento článek má přesně 621 slov, to je nádherná náhoda! To se někdy stane, že to takhle krásně vyjde!
Přeji hezký den, a ještě hezčí smrt.