Hromovka

Jestli se ptáte, kdo že to vyhrál záhadné mistrovství světa v Tchoříčkách (jak se to skloňuje?) a všem nám tím vytřel zrak, slavnostně zachroptím: „Sergej Kovalenko!“. I když rusi nemám moc v lásce (možná to je Mrazíkem, možná tou jejich kopií Dysneyworldu), smeknu Sergejovi imaginární poklonu s doporučením, ať si odčaruje ten ošklivý knírek.

Poslední zápas byl, nutno dodat, hodně dramatický, plný hrnců, komínků a krav. Bohužel, než jsem si stihnul jakoukoliv z nich podojit, zmizli. Sergej je zkutečný mistr věznění!

(Nestihnul jsem pořídit obrázky, tak se alespoň můžete pokochat pohledem na Kovalenkův roztomilý kukuč).

Sergej Kovalenko

Klíčem do oka

Ufo v Rosewellu, Yetti nebo složení Michaela Jacksona – to jsou nezpochybnitelné záhady světa, které jen tak někdo nevyřeší. Dodnes se kvůli nim můžeme udiveně dívat na oblohu, mrznout v Himalájích, či kvůli nim můžeme trajdat po koncertech s nožíkem v ruce (no, teď už asi těžko). Hrdě k nim mohu přiřadit naší klíčovou záhadu, která vlastně vůbec není záhadou – a to je na ní právě to záhadné. Lidé už se na své klíče nikdy nebudou dívat stejně…
Veškeré jména v článku jsou smyšlená, a jsou držena pod zákonem 113/5 – univerzum se může rozpadnout na malé kousíčky. Proto věřím, že zachováte naprostou loajalitu.
Co je to loajalita, napadlo vás. Nehledě na to, jak směšné je to slovo, a jak ho asi musí vyslovovat starý důchodce - vybavuje se mi něco s jelením lůjem, ulitou a lolitou (teď ještě vědět, co je to lolita).
Podivně zmateně jsme se cítili, když nastal náš Klíčový problém, bůh žehnej automatickým, uzamykacím systémům. Ale od začátku…
Žádnými nepodstatnými fakty (jakože bylo krásné čtvrteční ráno, že jsem na sobě měl béžovou košili, atd.) vás obtěžovat nebudu, a přistoupím rovnou k věci. Takže, ranní stolice byla mírně řídká, ale převážně zhrudko… Domyslete si kvantum pochybných žvástů…
Můj dlouholetý kolega - krycí jméno mu dejme třeba Plexisko – dostal nápad, který se zdál perfektní. No zdání klame, jak by řekl můj senilní dědeček – a my se na něj vrhli… Na nápad, ne na dědečka (budiž mu urna lehká).
Somrovali jsme v aréně pro tchoříčky, kam se postupně scházela celá havěť z okolí, a Plexiskla napadlo, že si zahrajeme vlastní, extravagantní, aerodynamické tchoříčky. Osobně jsem si myslel, že je to hra o stavění domácnosti, no pan Plexisklo nás všechny poučil, a my se mohli pustit do hraní.
Nebyl bych to já, kdybych se nepřihlásil jako hráč, a se mnou i můj druhý kolega, Víla Amálka (ve jménech nehledejte absolutně žádnou spojitost, prosím). Dopředu řeknu, že zápas vyhrál on, takže jestli jste chystali nějaké dlouhodobé ovace, s balónky a vlaječkami, koukejte je rychle vrátit zpět do Dysneylandu. Po pořádně surovém a drastickém stisknutí ruky jsme se mohli pustit do hraní, za doprovodu gramofonově stereotypního žvatlání komentátora – Plexiskla.



Možná se to mohlo zdát jen jako prostoduché vyhazování věcí z brašen (…) ale zdání klame – všechno mělo svůj smysl, a já mistrovsky myslel až na pár tahů dopředu (na jeden).
Bohužel, Víla Amálka buď myslela na dva, nebo měla dosud nepoznané zkušenosti s mučením a vězněním. Uvězněn v masivních hroudách harampádí jsem sklesle přijal porážku, a psychicky (pozor, nezaměňovat s psychedelicky) se zhroutil na zem (jestli jsem neumřel, ležím tam dodnes).



A od této chvíle začíná naše záhada, přilepte své oči do sedaček – tohle bude jíííízda vašeho života.
Přes všechen ten zmatek jsme si všimli, že Víla Amálka postrádá jeden klíč. A to klíč od trezoru v Gringottově bance. To je ta banka, kde pracují malí škaredí liliputi, o jejichž nos si s trochou nepozornosti můžete vypíchnout oko. Všichni se hned začali hroutit, vzdychat, volat o pomoc, někteří dokonce zkusili sebevraždu za pomoci kusu novin – jen já jsem zachoval chladnou hlavu a ani jsem k tomu nepotřeboval ledničku.



Po chvilce úpěnlivého hledání v předklonu (o problémy s bolavými zády se postaral Kosmodisk) jsem našel třetí klíč, o tom, jaký jsem byl hrdina mluviti ani nebudu. A tady je ten problém: Nějaký retardovaný maniak (všem retardovaným maniakům se tímto omlouvám) nepoznačil žádný ze třech klíčů, které jsem měl v baťohu. Nějaké koumáky napadlo, že jestli jsem měl baťoch aspoň trochu uspořádaný, musím přece vědět, který klíč mi přebývá.
Hah, ta pošetilost lidské mysli je neuvěřitelná, jak si někdo mohl myslet, že já, Adolf Maximilián Leonard Štrůdle budu mít v brašně pořádek? Jsem snad nějaká chůva Fajn? (Hahaha, tenhle vtip pošlu do mezinárodní soutěže vtipů a vtipných hlášek).
Situace tedy byla takováhle: Moje maličkost (ne, s tím to opravdu nesouvisí) vlastnila tři klíče a Víla Amálka jen jeden. Mohl jsem sice utéct a mít dvojnásobný účet u Gringottových, ale Kobra 11 pracuje ve dne v noci, takže… Zajímá vás, jak briliantně jsme situaci vyřešili? Počkejte si, po reklamě.


Revoluční převrat v oboru hudby! Kompilace "Plná Taška Evy a Vaška" je už dávno za zenitem. Pro naše drahé posluchače jsme odněkud z Thai-Wanu vyhrabali Alfa Samce, aby vám nadělil nehoráznou nadílku kvalitní hudby.
Stačí zavolat na číslo +420 158 a obdžíte od nás to nejlepší od Alfa Samce! A to vůbec není všechno - zavoláte-li do 2 sekund, obdržíte jako dárek (v případě, že si připlatíte 499 kč,-), mužný, elastický kondom, v růžové barvě.


Jsem zpátky, a se mnou i halda vtipných slovních spojení a hlášek. Takže, situaci jsme nenásilně vyřešili, oba klíče od banky jsme dali Plexisklovi a bylo… Tak… To je vše…
Čekali jste na nějakou vtipnou pointu? Nebo na nějaké ponaučení? To jste se ve mně velice spletli.
Ale nejlepší na tom všem bylo, že jsem našel… Scvrček!!! Já!!!! Člověk, který má takovou smůlu, že nenajde žádnou minci ani v domě strýčka skrblíka!!! Juchuuuuuuu!!

Autor článku se duševně pomátl, a v tomto stavu nedokáže z článku udělat žádnou vtipnou ani poučnou příhodu. Za veškeré komplikace se omlouváme, v brzké době očekávejte sovu s dárkovým balíčkem na odstraňování plísně z nohou.

Pán... Tajemný pán, těší mne.

Jak už jsem někde zmínil, je mi tak nějak proti srsti hlásat tady na stránkách své hráčské jméno (no ve skutečnosti mám jen hebké, ondulované chloupky). Více méně by vám to bylo stejně k ničemu, pokud ve hře chcete hrát RP (což stejně musíte)… Na druhou stranu, jak potom budu pořizovat fotky, že?
Každopádně, abyste si přečetli něco o znovunastartování Života v Bradavicích, na kterém více než rok pracovala spousta lidí, moje jméno k tomu potřebovat nebudete. Stejně tak nebudete potřebovat popcorn, křupky, ani alkoholické pitivo. Proto se hned teď můžete pustit do čtení (haha, vždyť už jste, potažmo, začali číst před půlminutou – všem pomalu čtoucím se omlouvám).
Je 18.00, všechny veverky už dávno spí, všechny breberky dávno škodí, a beznadějní snílci z celého světa - rád přeháním – si spouští ŽvB. Striptérky, baseball, zbraně - všechny maličkosti vytěsnané z hlavy na cca. 3,5 hodiny. Letos jsou v módě kouzelníci, ať si Hermiona slzy utírá, je to tak.
První náznaky novoty na vás dýchají hned při prvních vyřizovacích povinnostech, díky bože za to, že si pořádně vyčistili zuby – o poťouchlý úsměv tedy nebylo nouze.
První okamžíčky ve hře působí megalomansky – připadal jsem si jako jogurtová lžička vhozená do válečné vřavy. Tolik věcí k prozkoumání, tolik hráčů, které mohu potěšit o svůj názor na srolované ponožky, tolik zábavy… Ať už přicházející plynule, nebo v impulzech – byla tam, a žádný hráč to nemůže vyvrátit. Kolik jen času u tohohle strávím, problesklo mi hlavou a nebylo pochyb, že to bude obtížně zaznamenatelné číslo. A to ne proto, že bych to počítal v setinách setin.
Život v Bradavicích je zpět, a to v celé kráse, nemluvně o tom, o kolik jsou lepší. Jestli jste doteď na pochybách, jedinou otázkou je váš čas, který budete muset obětovat v takovou nekřesťanskou hodinu.
(Co nevidět se můžete těšit ne revue z Mistrovství světa v Tchoříčkách)

Další tabulka v čokoládě

Život v bradavicích?
Omlouvám se za tak stupidní úvod, ale na wikipedii psali, že je in, psát v úvodech otázku. Zaujmu tak roztěkanou pozornost čtenáře, což stojí za pokus. Moje otázka by se dala chápat jako „Co je to život v Bradavicích?“, nebo jako reklama na prostředek odstraňující nevzhledné bradavice.
Vsadím všechen svůj kouzelnický majetek, včetně pana Brambory, že znáte obligátní hry tipu World of Warcraft, Lineage, a bůhvíco ještě. Masivní multiplayerové ždímačky vašeho drahocenného času, s jediným cílem – stát se nejlepším. Vaše nechutně nabušená postava tak šikanuje slabší hráče, a zažívá s toho orgasmický pocit.
Život v Bradavicích si vzalo za úkol překopat smysl multiplayerových her – hraje se zcela pro zábavu a, dlužno říct, vychází jí to. Může vám být tedy zcela jedno, jestli má spolužák vyšší stupeň v bylinkářství, bude mu de facto vhodný jen k získání lepší známky, a i ta se ve většině případů odvíjí od vaší, reálné inteligence. Stejně tak vaše oblíbenost, odvaha a spousta ostatních superlativů nezávisí na nějakých levelech, skillech, atd., ale na vašem rozhodování. Chápete, co tím chci říct? Život v Bradavicích je geniální hra, kde nezáleží na nějakých statistikách, ale na vás. Proto máte iluzi dýchajícího světa, kde každý spolužák, každý prodavač a každý skřítek má vlastní historii, problémy a city. A především, nejde o to vyhrát – jde o zábavu. Není nic lepšího, než po těžkém a náročném dni usilovné dřiny usednout za krásně vyhřátý monitor, a…
…A jednoduše se bavit. Teď nemám na mysli duchaplné vtípky tipu „dneska mi vyhořel počítač, hahaha“. Nejen proto, že sami o sobě nejsou vůbec vtipný, ale také proto, že za takovouhle větu byste měli dlouhý rozhovor s těmi nahoře. Och, já se ještě nezmínil? ŽvB je plně RP.
Lámete si hlavu, ruce, prsty na nohou s tím, co to RP znamená? Nemůžete kvůli tomu spát, vyčerpaně chodíte po pokoji, neustále řvete do monitoru „Coooo toooo jeeeee??!!“? Proč to zdlouhavě vysvětlovat, když nám to chlapci z bradavic tak pěkně vysvětlili… Zde (klikni, nebo k tobě přijdu a zbiju tě).
Ovšem, ne každého může zaujmout taková idea světa, kde si pořád na něco hraješ, vůbec nevíš, jak se doopravdy jmenuje tvůj nejlepší kamarád, nebo jestli to není pedofilní psychopat, trpící deviací na malé kouzelníčky. Převážná většina z nás (a tím myslím všechny, kdo mají s ŽvB cokoliv společného) je ale touto atmosférou unešená – a já se vůbec nedivím. A tato atmosféra je ještě podtrhnuta roztomilou (každý druhý blog by použil výraz „cute“) grafikou, takovou jak ji známe od zrození Ultimi Online.



A jakou v tom všem mám roli já? Proč je vůbec Život (a smrt) malého kouzelníka na světě?
Jako student, jehož jméno raději zůstane tajemně nevyřčené (cítíte tu tajemnost ve vzduchu?) se těším z každé maličkosti, co se v ŽvB přihodí. Hra se však hraje jen od 18.00 do půl desáté – (na druhou stranu mi to tak maximálně vyhovuje) a zbývající čas se nemám kde uchytit – žádné stránky, popisující denní a noční strasti žáku na ŽvB není, snad jenom fórum, které mě neuspokojuje (bez dvojsmyslů). Chopím se tedy této příležitosti, a slavnostně oznamuji:

„Berte tuto stránku jako vyplnění času, mezi Životem v Bradavicích a Životem v Bradavicích, jako doplňující atmosféru, či jako důkaz, že ŽvB skutečně žije, pod povrchem, i na povrchu. Chcete-li, aby ŽvB žilo ještě víc, neváhejte a zapojte se se mnou do stránky Život (a smrt) malého kouzelníka, nemusíte nutně psát články, prostě jen komentujte, a bavte se o ní. Amen