Čajový dýchánek bez čaje a bez dýchání

Snad jenom středověký kouzelník se svým středověkým počítačem (tehdy vlastně hráli hry na šicím stroji – velmi oblíbená byla středověká variace hada, kdy jste se museli prošít střídavě k levé a pravé bradavce) může opomenout fakt, že v těchto dnech proběhla největší sláva ŽvB – teď už to půjde jenom dolů. S poťouchlým výrazem, jaký jsem si to z vás udělal ftípeček musím konstatovat, že Bradavice jsou úžasné (BRILIANT, jak by řekla moje hrudkovitá učitelka angličtiny, a komicky by u toho špulila pusu, jako kdyby zvracela lovecký salám). Mohl bych namítnout, že jsme se nedočkali nového Bradavického hradu, který podle důvěrných informací vypadal skvostně, mohl bych zkritizovat nedůstojnou nudu, která by se dala krájet jako matčina vrstva make-upu, ale já jsem řekl ne. (Kýčovitější věta snad ani neexistuje).
Rozhodl jsem se, že s pomocí Buddhy a Chucka Norisse najdu své vnitřní já, a to pak otisknu do svých článků. S hrudí obtisklou na monitoru vám tedy popíšu všechny klady této akce.
Už jen fakt, že budu k něčemu patřit, mě nutil neodejít, když na dav spadla lodička, o velikosti přejedlého Hagrida, když nás Snape nutil stát půl hodiny v jedné řadě, či když mě morálně pohoršili za exhibicionismus. Všechny životní funkce tedy šli stranou (včetně té s latexovou koblihou (miluju mystifikaci (může být závorka v závorce v závorce?))) a my jsme se po hlavě, ruce, noze – vyberte podle tělesného postižení – vrhli do hry.
Všechna havěť se slezla do Děravého kotle, kde to vypadalo jako na křtění Bestofek Michala Davida, každý spamující kouzelník byl vítán a dilema šikanujících kouzelníků bylo do té doby pasé. Já jsem byl jak prasé, protože jsem měl po kapsách dortíky, koláčky a medoviny na vlakovou oslavu. Malá nepříjemnost se ztrátou (červená chvilka napětí) jízdenky mne z míry nevyvedla, a červený průvodčí mi ochotně dal novou. Vzpomínáte si, jak se Harry zmateně ptal každého tloušťíka s prasečími očky, na nástupiště 9 a ¾ ? Stejná atmosféra nás potkala i tady, kdy hlouček rozjařených studentů hledal, pod kterým vlakem by to nejraději ukončili s kamenem na krku (pro jistotu).
Možná to máte úplně jinak, třeba je to Pán Prstenů, třeba Babička, nebo nefeministická variace Dědeček, ale první knížka, u které jsem zažil onen orgasmický pocit, byl právě Harry Potter. Je jedno, kolikrát jsem to řekl po tom, do chomoutu se taky nezadáte s první cuchtou, se kterou vám je dobře, ale právě u tohohle jsem měl celotělní mrazení. Vzpomínáte si, jak Harry poprvé nočně šmejdil po hradě? Nebo když poprvé našel tajnou chodbu? Ve hře se vám tyhle vzpomínky znásobí krát nekonečno, uvidíme, kdo se první odbelhá k záchodu s tím, že se musí vychrchlat, protože mu ta úžasnost už leze z nosu. Atmosféra je umocněna dekoracemi, well, moc jich sice není, ale jsou rozmístěny s rozvahou a pečlivostí, jako když romská babička rozděluje rozinku mezi kopu vnoučat. Tuhle přidali koberec, jinde zase slušivou zahrádku, kdyby s takovou kreativitou tvořil i bůh krávu, dojili bychom jí nejspíše na čele. O to víc mi spadla čelist z tajných prostorů, hračiček, kterých je tahle hra plná - i když, podle prsa ještě nemůžeme soudit ženu (jde přece o duši, čuňata). Pomaleji dál dojdeš, říkávala moje babička, a proto jsem se zavázal, že tajnou chodbu s neonovým nápisem „Přísně tajné – vstupte“, viditelným až do Prasinek, navštívím co nejpozději.
Hrad se sice nezměnil, ale zkouřenější z nás si ho můžou představit v novém kabátě, s citrónově zelenými trpaslíky tancujícími vozembouch. Zato duchové, studení jako psí varlata (tak nějak se to říká) jsou opomíjenou novinkou, no na můj vkus chodí dost rychle, ani si nestihnu přečíst, jak se jmenují. Bohužel, názor na ně mi zhnusil kamarád, který neustále prská větnamskou polévku (tu dražší, za 7,90!) při slovech „To jsou ale odporní duchové“ (v kreativnějších dnech se dokonce opováží na „Hernajz Rumcajs, to jsem se lek!“). Další novinkou ze světa Mírabilandia jsou mluvící obrazy, nevím, jestli jste je zaregistrovali, ale přijde mi, že i kluci z trpaslíka by jim v obsahu jejich slovníku mohli závidět (Ano, myslím právě tebe *ukazuje do neznáma*, kocoure).
Jestli se mám pomalým, kouzelnickým krokem došoupat k samotnému obřadu, přeskočím půl minutové zastávky, během nichž jsem si stačil zajít na záchod, namotat si metr toaletního papíru, jednou nahoru, jednou dolu, vyleštit a bez umytí rukou usednou za počítač. Já samotný jsem si z něho moc neodnesl, protože začátek jsem prostál ve frontě, a ke konci mi hra spadla, přesně na tu opěvovanou básničku kouzelného klobouku. Hlavní úkol však byl splněn – zařadili mne do úžasné modré koleje, se šmoulovatělým Kratiknotem (v hlavní roli Leo Northon). Hodnějšího dědečka hříbečka jsem si přát nemohl, a po rozdělení pokojů jsem si nahý šel lehnout do postele (kde mne potom Leo odhalil, a ani to, že se jmenuje jako porno časopis, mi nepomohlo). Tak, aktuálně jste pochopili vtip přes celý článek – můžete na sebe být hrdí.
„Konec? Už?“ ptáte se se slzami na krajíčku. Vím, tenhle článek mi krapet trval, vlezlo mi do něj grafikování a dloubání se v nose pravítkem (při třiceti centimetrech už je to výzva), ale nebojte, dočkáte se, nudné, nezáživné hodiny přeci nemůžu nechat jen tak, bez článku.

Akce a reakce

Sice vím, že už se nedočkavě klepáte na to, až si přičtete jeden z mých finfárních článků, ulízáváte si chlupaté obočí, aby vám nebránilo v nepřetržitém sledování monitoru, nemůžu si však předtím odpustit malé zarýpání do aktivity čtenářů. Je vážně skvělé, že jste se rozepsali, a jakž takž začali kritizovat mé články.
Jak jistě víte, práce redaktora na veřejnoprávním „blogu“ není jen tak! Je to velký duševní boj s lenivostí a nezájmem, kterým jsou brogeři prosáklí, skoro jako tanga bulharské striptérky. Když už ve mne ale něco „cvakne“, a já sem tam přece jenom napíšu, najdou se takoví vtipálkové, kteří mě zkritizují za to, že mé vtipy jsou na úrovni tříletého děcka.
Navážejte se mi do maminky, do mého čůrajícího pytlíku, který musím mít všude sebou, ale do mé vtipnosti ne-e… Ostatně ona ani žádná není, v tom tkví ten problém. Nikdy nepřemýšlím o tom, že napíšu vtipný článek – prostě napíšu článek… A kdybych se v nějaké Lunetici zvrácené paralelní galaxii přeci jen tak rozhodl, měli byste tu jeden článek za týden, ne-li jednou za měsíc, jo-li jednou na svatého Dyndy (podle romského kalendáře tedy 27.3).
A když jste tak Clever, tytyt, puk, nene, můžeme to zkusit tak, že já budu psát články tipu „ŽvB přesedlala na server nové generace – lagy se můžou jít zahrabat“, a vy články jako například „Vodáčkovi pes ukousl obě ruce – už nebude moct skriptovat“… Uvidíme, koho budou mít čtenáři raději.
Sice neříkám, že čtenáři z těchto „vtipů“ nezažívají takové orgasmy, jako chlapy za jediný den (tím mám na mysli den v létě, mezi devátou a desátou třídou), ale možná mají více orgasmů, než kterákoliv žena (tím mám zase na mysli Jessicu Fletcherovou).
No samozřejmě psát články není jenom o tom být srandovní, je to otázka priorit.
Když se na třeba žvb odehraje velevážená akce, jako třeba, že Cakel De La Moonovi natočí reklamu na Kosmodisk, jedinec typu A (pro přehlednost mu říkejme třeba Sylar) hned utíká ke svému blikajícímu počítači, aby o tom napsal vzrušující příběh do deníčku, ale v tu chvíli na něj z knihovničky spadne Mauglí, kniha džunglí, dyšne ho do hlavy, a Sylar už nikdy nebude jako dřív. Zato jedinec typu B (tomu říkejme třeba… pan Fixel) si dá před knihovničkou kastrol na hlavu (to je jenom jeden z jeho neobvyklých zvyků, pro plný počet kliknete na www.fixelvevane.cz ), no za rohem ho olíže pes, a jedinec tipu B onemocní mozkovou meningitidou. A jedinec typu C, který právě píše tento článek na nějakou veleváženou akci kašle, a dál se věnuje sexu s partnerkou… Snad mi tedy prominete, že tak často nějaký ten článek nesesmolím.
Stejně tak se vyhýbám nesmyslnými spojeními s puberťákáky, kteří si v autobuse prdnou, a potom se škrní, že ostatní dýchají to, co měl ještě před chviličkou v zadku.
Jak jsem napsal v nejednom inzerátu v novinách, jsem psychedelický pedofilní agrofob, který hledá nadrženou čtyřletou holčičku, poznatek: mam živého Elma! Doufám, že jsem vám vytvořil obrázek o sobě samém a podotýkám, že tenhle článek jsem se pokoušel napsat alespoň krapet vtipně.

Pondělní ohlédnutí ► 09/20 - 09/27

...Pro změnu trochu vážně...
Jako když se celý svět ponoří do chaosu, všichni řvou, trhají si vlasy, chlupy, obočí, malé dítě trhá obrousky a mučivě se směje... Tak nějak musela vypadat pyromanská akcička strejdy satanáše a jeho zbírky těl... Však díky němu nám byl odepřen přístup do Prasinek, a prasit jsme mohli jenom v Londýně. S tím též souvisí nepodstatný fakt, že můj Průvodce malým Visánkem tak ztroskotal na jediném článku, což je záležitost, ehm ehm, amatérská.
S tím souvisí druhá záležitost tohoto týdne, tedy hromadné stěhování do Londýna - vyfasoval jsem rozkošný modroučký pokoj s důvěrně známými spolubydlícími.
V dalších dnech panovala nuda a nepokoj, dvojice školek nepřinesla nic nového...
...Až do otevření Příčné Ulice!!!

Večerní polemizování - Proč?

*přemýšlí*

*vítá vás u nového článku*

*napsal geniální článek, oceněný několika pulitzerovými cenami, o tom, proč vůbec hrajeme žvb*

*naštval se, protože to nefunguje*

Teoreticky by vám takovýhle článek měl stačit. Máte přece představivost, hoplaaa, zapojte ji, a genialní čapkovský článek je na světě. Uznávám, že nejsem tak dobrý jako Madona v období „disko hitů jsem napsala dost, teď napíšu zase nějakou disko pohádkovou knížku pro děti“, abych dostal za článek několik Pulitzerových cen, bohatě by mi stačila jedna – každá návštěva by ji musela zveřejnit na svém blogu. Mám skutečný talent!
Ano, talent, na vytváření skvrn, zaznělo mi za zády, no nemůže to být nic jiného, než oskary ověšená reklama na Vanish (přestavte si to, oni nemají ani vlastní internetovou stránku!!!). Když už jsme u toho, nikdy jsem nepochopil, proč to tak divně dabují, a vypadá to, že herečka spolkla vybrátor, protože hýbe pusou úplně od věci. Stejně tak já, plácám nesmysl za nesmyslem totálně od věci, protože jsem se zatvrdil, že napíšu článek, o tom, proč vůbec hrajeme žvb , požívání zkratek je prý děsně kůl a in, ale raději to připomenu - Život v Bradavicích.
Po vzoru Las Vegasských létajících brumíků by nebylo od věci nadhodit něco o závislosti, jak by řekl můj puritánský papá, o paralelním chození na záchod (rozuměj, ať už je vaše vůle jakkoliv silná, stejně tam musíte - o fekálních bezdomovcích pomlčím). Vývojářským úmyslem bylo nepřidávat do hry žádné rušivé, blikavé světýlka, žádné páčky, knoflíky, třešničky, citrónky, zvonečky…
Vźůůůůůůůům, určitě jste to nemohli postřehnout, ale mezi textem nahoře, a textem, na který zrovna upíráte své podkrvené oči, uběhl celý jeden spánek!!! Včera jsem se na to vykašlal, a šel si v půl jedné v noci lehnout, takže o večerním polemizování by se dalo mluvit jen s mrkví v uchu.
Jak vidíte, o nesmyslné narážky jsem během noci nepřišel.
Každopádně, určité pokušení objevovat, jako když Krištof Kolumbus nalezl zadní dveře do hospody, když Forrest Gump nalezl na skládce za městem bonboniéru (není divu, že jí jenom nabízel ostatním), nebo když Hospodin objevil, že má v nose zelenomodrou hrudku s malým organismem, přesně to pokušení nás tlačí se znovu lognout do hry. Když se ještě k tomu přidá tlačení spodek, nebo tlačení stolice, opírající se na konečník, o orgie máme postaráno. Ono zklamání, že se nic tak moc nestalo, krom toho, že profesoru Harrisonovi přibyla další ťupka na obličeji, je při dalším lognutí jakoby nepodstatné, brečí si to někde v koutku naší mysli. I tak je zábava zkoumat tyto nové věci, a vývojáři se velmi, velmi snaží hru obměňovat. Jednou tu máme vánoce (páni, jak nečekané!), jindy zase býčí zápasy (Svlečený Hagrid, coby býk, proti načerveno pomalovanému Brumbálovi). Ať si hazardní hráči hrající čínský poker křičí, ať si mastnoknírači s žetony zpívají, hry, založené na podobném konceptu jsou největšími závislostmi vůbec. Sice mne WoWko omrzelo po dvou dnech, svlékací tetris po půl roce, a zábavná hra „Hádej, co mám v kalhotech“ u mě na jistotné míře přežívá dodnes (už to vůbec není vtipné, po té, co jsem si do kalhot strčil nadopovaného křečka), ŽvB je hrou mého srdce, hrou zaslíbenou v českých luzích a hajích (poznámka: Zavést novou nadávku – jdi do luhu), co by za ni děti v Somálsku dali. A proto s mírně větší levou bradavkou na srdci napíšu na závěr svůj oblíbený emot, i když se sem „dostal“ jenom tak, náhodou.
*Je moooooooooooooooooooc smutný*