Čajový dýchánek bez čaje a bez dýchání

Snad jenom středověký kouzelník se svým středověkým počítačem (tehdy vlastně hráli hry na šicím stroji – velmi oblíbená byla středověká variace hada, kdy jste se museli prošít střídavě k levé a pravé bradavce) může opomenout fakt, že v těchto dnech proběhla největší sláva ŽvB – teď už to půjde jenom dolů. S poťouchlým výrazem, jaký jsem si to z vás udělal ftípeček musím konstatovat, že Bradavice jsou úžasné (BRILIANT, jak by řekla moje hrudkovitá učitelka angličtiny, a komicky by u toho špulila pusu, jako kdyby zvracela lovecký salám). Mohl bych namítnout, že jsme se nedočkali nového Bradavického hradu, který podle důvěrných informací vypadal skvostně, mohl bych zkritizovat nedůstojnou nudu, která by se dala krájet jako matčina vrstva make-upu, ale já jsem řekl ne. (Kýčovitější věta snad ani neexistuje).
Rozhodl jsem se, že s pomocí Buddhy a Chucka Norisse najdu své vnitřní já, a to pak otisknu do svých článků. S hrudí obtisklou na monitoru vám tedy popíšu všechny klady této akce.
Už jen fakt, že budu k něčemu patřit, mě nutil neodejít, když na dav spadla lodička, o velikosti přejedlého Hagrida, když nás Snape nutil stát půl hodiny v jedné řadě, či když mě morálně pohoršili za exhibicionismus. Všechny životní funkce tedy šli stranou (včetně té s latexovou koblihou (miluju mystifikaci (může být závorka v závorce v závorce?))) a my jsme se po hlavě, ruce, noze – vyberte podle tělesného postižení – vrhli do hry.
Všechna havěť se slezla do Děravého kotle, kde to vypadalo jako na křtění Bestofek Michala Davida, každý spamující kouzelník byl vítán a dilema šikanujících kouzelníků bylo do té doby pasé. Já jsem byl jak prasé, protože jsem měl po kapsách dortíky, koláčky a medoviny na vlakovou oslavu. Malá nepříjemnost se ztrátou (červená chvilka napětí) jízdenky mne z míry nevyvedla, a červený průvodčí mi ochotně dal novou. Vzpomínáte si, jak se Harry zmateně ptal každého tloušťíka s prasečími očky, na nástupiště 9 a ¾ ? Stejná atmosféra nás potkala i tady, kdy hlouček rozjařených studentů hledal, pod kterým vlakem by to nejraději ukončili s kamenem na krku (pro jistotu).
Možná to máte úplně jinak, třeba je to Pán Prstenů, třeba Babička, nebo nefeministická variace Dědeček, ale první knížka, u které jsem zažil onen orgasmický pocit, byl právě Harry Potter. Je jedno, kolikrát jsem to řekl po tom, do chomoutu se taky nezadáte s první cuchtou, se kterou vám je dobře, ale právě u tohohle jsem měl celotělní mrazení. Vzpomínáte si, jak Harry poprvé nočně šmejdil po hradě? Nebo když poprvé našel tajnou chodbu? Ve hře se vám tyhle vzpomínky znásobí krát nekonečno, uvidíme, kdo se první odbelhá k záchodu s tím, že se musí vychrchlat, protože mu ta úžasnost už leze z nosu. Atmosféra je umocněna dekoracemi, well, moc jich sice není, ale jsou rozmístěny s rozvahou a pečlivostí, jako když romská babička rozděluje rozinku mezi kopu vnoučat. Tuhle přidali koberec, jinde zase slušivou zahrádku, kdyby s takovou kreativitou tvořil i bůh krávu, dojili bychom jí nejspíše na čele. O to víc mi spadla čelist z tajných prostorů, hračiček, kterých je tahle hra plná - i když, podle prsa ještě nemůžeme soudit ženu (jde přece o duši, čuňata). Pomaleji dál dojdeš, říkávala moje babička, a proto jsem se zavázal, že tajnou chodbu s neonovým nápisem „Přísně tajné – vstupte“, viditelným až do Prasinek, navštívím co nejpozději.
Hrad se sice nezměnil, ale zkouřenější z nás si ho můžou představit v novém kabátě, s citrónově zelenými trpaslíky tancujícími vozembouch. Zato duchové, studení jako psí varlata (tak nějak se to říká) jsou opomíjenou novinkou, no na můj vkus chodí dost rychle, ani si nestihnu přečíst, jak se jmenují. Bohužel, názor na ně mi zhnusil kamarád, který neustále prská větnamskou polévku (tu dražší, za 7,90!) při slovech „To jsou ale odporní duchové“ (v kreativnějších dnech se dokonce opováží na „Hernajz Rumcajs, to jsem se lek!“). Další novinkou ze světa Mírabilandia jsou mluvící obrazy, nevím, jestli jste je zaregistrovali, ale přijde mi, že i kluci z trpaslíka by jim v obsahu jejich slovníku mohli závidět (Ano, myslím právě tebe *ukazuje do neznáma*, kocoure).
Jestli se mám pomalým, kouzelnickým krokem došoupat k samotnému obřadu, přeskočím půl minutové zastávky, během nichž jsem si stačil zajít na záchod, namotat si metr toaletního papíru, jednou nahoru, jednou dolu, vyleštit a bez umytí rukou usednou za počítač. Já samotný jsem si z něho moc neodnesl, protože začátek jsem prostál ve frontě, a ke konci mi hra spadla, přesně na tu opěvovanou básničku kouzelného klobouku. Hlavní úkol však byl splněn – zařadili mne do úžasné modré koleje, se šmoulovatělým Kratiknotem (v hlavní roli Leo Northon). Hodnějšího dědečka hříbečka jsem si přát nemohl, a po rozdělení pokojů jsem si nahý šel lehnout do postele (kde mne potom Leo odhalil, a ani to, že se jmenuje jako porno časopis, mi nepomohlo). Tak, aktuálně jste pochopili vtip přes celý článek – můžete na sebe být hrdí.
„Konec? Už?“ ptáte se se slzami na krajíčku. Vím, tenhle článek mi krapet trval, vlezlo mi do něj grafikování a dloubání se v nose pravítkem (při třiceti centimetrech už je to výzva), ale nebojte, dočkáte se, nudné, nezáživné hodiny přeci nemůžu nechat jen tak, bez článku.