Večerní polemizování - Proč?

*přemýšlí*

*vítá vás u nového článku*

*napsal geniální článek, oceněný několika pulitzerovými cenami, o tom, proč vůbec hrajeme žvb*

*naštval se, protože to nefunguje*

Teoreticky by vám takovýhle článek měl stačit. Máte přece představivost, hoplaaa, zapojte ji, a genialní čapkovský článek je na světě. Uznávám, že nejsem tak dobrý jako Madona v období „disko hitů jsem napsala dost, teď napíšu zase nějakou disko pohádkovou knížku pro děti“, abych dostal za článek několik Pulitzerových cen, bohatě by mi stačila jedna – každá návštěva by ji musela zveřejnit na svém blogu. Mám skutečný talent!
Ano, talent, na vytváření skvrn, zaznělo mi za zády, no nemůže to být nic jiného, než oskary ověšená reklama na Vanish (přestavte si to, oni nemají ani vlastní internetovou stránku!!!). Když už jsme u toho, nikdy jsem nepochopil, proč to tak divně dabují, a vypadá to, že herečka spolkla vybrátor, protože hýbe pusou úplně od věci. Stejně tak já, plácám nesmysl za nesmyslem totálně od věci, protože jsem se zatvrdil, že napíšu článek, o tom, proč vůbec hrajeme žvb , požívání zkratek je prý děsně kůl a in, ale raději to připomenu - Život v Bradavicích.
Po vzoru Las Vegasských létajících brumíků by nebylo od věci nadhodit něco o závislosti, jak by řekl můj puritánský papá, o paralelním chození na záchod (rozuměj, ať už je vaše vůle jakkoliv silná, stejně tam musíte - o fekálních bezdomovcích pomlčím). Vývojářským úmyslem bylo nepřidávat do hry žádné rušivé, blikavé světýlka, žádné páčky, knoflíky, třešničky, citrónky, zvonečky…
Vźůůůůůůůům, určitě jste to nemohli postřehnout, ale mezi textem nahoře, a textem, na který zrovna upíráte své podkrvené oči, uběhl celý jeden spánek!!! Včera jsem se na to vykašlal, a šel si v půl jedné v noci lehnout, takže o večerním polemizování by se dalo mluvit jen s mrkví v uchu.
Jak vidíte, o nesmyslné narážky jsem během noci nepřišel.
Každopádně, určité pokušení objevovat, jako když Krištof Kolumbus nalezl zadní dveře do hospody, když Forrest Gump nalezl na skládce za městem bonboniéru (není divu, že jí jenom nabízel ostatním), nebo když Hospodin objevil, že má v nose zelenomodrou hrudku s malým organismem, přesně to pokušení nás tlačí se znovu lognout do hry. Když se ještě k tomu přidá tlačení spodek, nebo tlačení stolice, opírající se na konečník, o orgie máme postaráno. Ono zklamání, že se nic tak moc nestalo, krom toho, že profesoru Harrisonovi přibyla další ťupka na obličeji, je při dalším lognutí jakoby nepodstatné, brečí si to někde v koutku naší mysli. I tak je zábava zkoumat tyto nové věci, a vývojáři se velmi, velmi snaží hru obměňovat. Jednou tu máme vánoce (páni, jak nečekané!), jindy zase býčí zápasy (Svlečený Hagrid, coby býk, proti načerveno pomalovanému Brumbálovi). Ať si hazardní hráči hrající čínský poker křičí, ať si mastnoknírači s žetony zpívají, hry, založené na podobném konceptu jsou největšími závislostmi vůbec. Sice mne WoWko omrzelo po dvou dnech, svlékací tetris po půl roce, a zábavná hra „Hádej, co mám v kalhotech“ u mě na jistotné míře přežívá dodnes (už to vůbec není vtipné, po té, co jsem si do kalhot strčil nadopovaného křečka), ŽvB je hrou mého srdce, hrou zaslíbenou v českých luzích a hajích (poznámka: Zavést novou nadávku – jdi do luhu), co by za ni děti v Somálsku dali. A proto s mírně větší levou bradavkou na srdci napíšu na závěr svůj oblíbený emot, i když se sem „dostal“ jenom tak, náhodou.
*Je moooooooooooooooooooc smutný*