Příčné dojmy

Tak tohle chci mít rychle za sebou, stejně jako návštěvu u někoho, kdo mi celou dobu ukazuje fotky z dovolené, na kterých je vyfocena jediná skála, z tisíce možných úhlů. Neříkám, že Příčná Ulice je skála, a už vůbec ne, že by se na ní dalo koukat z mnoha úhlů – vám se poštěstí jenom jeden úhel, ten nejfádnější, z mírně nakloněného pohledu. Žádné vystavené ptactvo na ulici, krabice s nepotřebným harampádím, ba ani obchody s nepotřebným harampádím, takový luxus si nemůžeme dovolit. Stroze načrtnuté dvě ulice, tvořící invalidní L jsou tak uboze laciné, jako taneček na klíně od ruské striptérky. Chladné, šedé, neoholené…
Představoval jsem si živoucí obchody, kde bude spousta věcí k pokoukání. Takhle to vážně působí, jakoby někdo Příčnou Ulici vytvořil pro nákup věcí do prvního ročníku v Bradavicích (což je svým způsobem pravda). Pár pochybných obchůdků, v jednom na vás prodavačka ustavičně volá policajty, v druhém se musíte namáhat k pochopení, jakou podivnou mluvou ten pán za pultem mluví. Idylka. Poezie. Próza.
A co mě nakabonilo nejvíc, nebyla upadající atmosféra ve světle nové, bezchybné beta éry, ale to, že statici po x letech nedokázali přistavět ani tu stupidní Obrtlou ulici, ráje všech kurtizánek, černokněžníků, a kouzelnických mafiánů. Místo, kde je ulice víc pokrytá výkaly, než čistá.
Nevím, jestli si u mě někdy žvb napraví reputaci, příčnou hodně zkonila – no samozřejmě nedávám nikomu vinu, a jestli ano, tak jedině statikům, kteří udělali velké zbla na druhou… Zbla, násobené Zblem… Zbla které ve své nekonečnosti a velikosti dokáže zblbnout i univerzum.
Příjemný nákup, doporučte mne svým známým!

Kouzelnický návodáček - Jak správně hrát mrňavého caparta?

„Jak správně tentovat v lese?“, mohl bych se zeptat – vždyť to vyjde nastejno. Jen málokomu z nás táhne na stovku, aby se něco takového musel učit, dědečku hříbečkovi se omluvím dodatečně. Souhlasíte se mnou?
TAK TO JSTE NA OMILU, křičím, a od pusy mi efektně vylétají miniaturní kapičky slin a neméně efektně dopadají na zem. Nejspíš někomu z vás už na hlavě raší malé cédéčko, těm šťastnějším jen disketka, protože hráči se aktuálně na žvb chovají všelijak, jen ne jako jedenáctileté děti.
Zamyslete se nad sebou, usmrkánci… Vlastně ne, nemusíte. Chytrá stránka to udělá za vás.
Určitě si tedy říkáte: Díky bohu, že je tu ta výmluvná stránka s tím feministickým autorem článků! Místo toho teď nemusím přemýšlet o tom, jak se chovat – jednoduše si to přečtu! Zbude mi tak čas na mnohem důležitější věci, třeba na přemýšlení o pochybnosti přísloví „Jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet…“
Nemusíte mi děkovat, jsem skromný – stačí si zaplatit permanentní zlatý účet!!

----------------klikni------------------------klikni----------------------------

Jedenáctileté dítě je něco jako retardovaný padesátník – umí si dojít na záchod, ale neumí se strefit do mísy. Takhle obskurní příklad jsem mohl vymyslet jenom já, vždyť tu je přece mnoho jiných aspektů, jako horká plotýnka, hraní na hudební nástroj, atd. Samozřejmě nechci, abyste se chovali jako retardovaní pseudodůchodci (na druhou stranu…), jen byste měli trochu poupravit mentalitu myšlení na středoevropskou formu. Tedy formu vyzáblého dítka, které si myslí, že je duševně a psychicky na vrcholu, při tom ani neví, co psychika znamená. Protože právě takový předpubertální chudáci, který s tím umí zatím jen čůrat, Bradavickou školu navštěvují. Nějaké balení „hezkých“ slečen je pasé, stejně jako vysokoškolská mluva a pití alkoholu (uznejme to, komu tehdy chutnal?). Naopak, před holkou dáte přednost všemu, i dloubání se v nose hůlkou, mluvíte jako kastrovaná gorila, a místo alkoholu si dáte růžový koktejlíček s deštníčkem… Což někteří zženštilí jedinci mohou praktikovat dodnes. Stádium před prvními jebáky je plné idealistických řečiček, nic nedělání, flákání se a oduševnělého plácání, která komiksová postava je lepší – jestli kapitán Žbleb, nebo takový ten šuhaj s kastrolem na hlavě. A ač to první a druhý díl Harryho Pottera (hlavně filmová verze) koncipují jinak, plány temných učitelů, natož osud světa je vám u zatím nepobeďarovaného zadku. Jistě nebudete protestovat, že mentalita takovýchto dětiček se dá zahrát docela snadno, no na druhou stranu, pro někoho může být obtížné, dělat ze sebe blbečka, když jste ve skutečnosti plně vyvinutý člověk, na úrovni Einsteina, či Davida Hasselhofa. Vystřídat poskakování na pláži s vycpaným rozkrokem, za předstírání pomateného kouzelníčka dá někdy zabrat. Přesto, takovéhle reálie jsou mnohem… Reálnější.
Co tím chtěl autor říct? Ve skutečnosti nic, autor celou dobu myslí nad Nesquickem s mlékem, který ho čeká po dopsání článku. Stejně jako malý čaroděj, který se nemůže dočkat, až mu maminka odepíše, až si nacpe celou šachovou figurku do nosu, nebo až bude umět na kytaru zahrát chytlavý refrén z kouzelné školky… Když už jsme u toho, vaši mentalitu skutečně efektně naruší právě pořady tipu Kouzelná školka, Spongebob v Kalhotách, či v případě že máte kabelovku, pan Kabel se svojí sbírkou drátů! I když to na mně není poznat, na výše uvedené pořady se dívám od malička. K dětské naivitě také patří nečekané, nikým nepochopené výjevy, jako je zpívání, pobrukování, vyjmenovávání abecedy pozpátku, či strkání hlavy do záchodu. A to ne jenom proto, že byste tam zahlédli krysu. (Mnozí z vás si jistě řekli, jak je toto větné spojení významově nesprávné – kdo by vyjmenovával abecedu pozpátku po zahlédnutí krysy v záchodě? Stephen Hawking, domnívajíc se, že vytvoří časoprostorové kontinuum?)
Zamyslete se nad tím, já zatím budu v duchu vychvalovat Word, že zná tak neobvyklé slovo, jako kontinuum. Wau. Achich, wau nezná…
Jak už jsem naznačil, nejčastější chyby v hraní kouzelníčka se týkají druhého pohlaví. Samozřejmě, v jedenácti už kdekdo měl holku, třeba i celý nevěstinec, ale bylo to jen takové to chození za ručičku, žádná balírna v baru. Na sex, a jiné praktiky z červené kroniky (teď nemám na mysli bibli) můžete zapomenout rovnou, no paměť bych si každopádně osvěžil, až budete před dívkou stát nazí, s tenisem v ruce. Nevím jak vy, ale já jsem až do puberty byl velmi velice velkoryse nesmělí, a každou holku, která mě chtěla, jsem bůhvíproč poslal do háje. To k myšlení mladých patří – neuměl, spíš tedy nechtěl jsem si představit každoranní pusinkování před školou a nesnesitelné poslouchání hemů o Hannah Montaně (každý správný hannah montanolog jistě podotkne, že tehdy ještě Hanička neexistovala). Proto jsem se těmto agrárním záležitostem vyhýbal, raději jsem se začal učit složitá slova, abych vypadal chytře. Tak byste beze všeho měli dělat i vy, na žvb, protože takováhle věc se může lehce vymknout z rukou, a když se teď, v době krize, za ty lékařské prohlídky platí…
Dále bych se vyhnul jakékoliv dospělé, hutné mluvě – jakkoliv to může znít husťácky a nakůlovaně, jedenáctka je prostě jedenáctka. Vždy je lepší říct „Musím někam hodit bobek“, než „Mám už půldruhé minuty v análním otvoru nahuštěnou kapalinu záchodovou, mohl bych někde vyexhubovat své exkrementy?“… A teď nemluvím jen o časové náročnosti.

No vidíte to, u kakání jsme začali, u něj taky skončíme…
Myslete jako 11, buďte jako 11. Písmenková polívka mluví za vše! (Ale polívky přece nemluví, vy ťuňťové).

Jak jsem se naučil velké, hnědé nic

Ještě než začneme (to je ironie, právě se začali!), chtěl bych upozornit na skoro stvokovou hranici návštěvnosti. Jistě, není to mnoho, ale lepší, než uvažovat o tom, kolik vykřičníků se má dělat za pořádně ukřičenou větou. HURÁAAAAAAA!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! (je jich tam přesně 47, kdo nevěří, ať tam běží)… Na mou pofiderní oslavu této velké události bych chtěl velký želatinový dort, s polonahou hosteskou uvnitř. Neuvažujte nad tím, jestli by se v něm udusila, nebo by byla nepřeberně rajcovní.
Vrať mi to, to je můj kvákající kačer, chce se mi skoro napsat a ejhle, já jsem to doopravdy napsal! Sice ultimácká školka měla od té opravdové hodně daleko, nic nového, nic starého, nic modrého ba ani půjčeného mi to nepřineslo. Já se snad nikdy nevdám, přitom na facebooku mi vyšlo, že si někoho vezmu do pěti vteřin, ach… Jdu si udělat další anketu, mezi tím můžete přemýšlet, co mělo být napsané místo těchto teček:
.……………………………………………………………………………………………………………..............................................................................................……………………………………………………………………………………………………………..............................................................................................…………………………………………………………………………………………………………….............................................................................................................................
Aha, takže mám rád plácání, štípání, kousání, no boží.
Do školky zavítali snad všichni podřadní hráči, kteří měli ve zvyku vykřikovat „Na co je tohleto tlačítko“ a to i v samotné hře, ne jenom ve speciální nonRP místnosti. Aby jim huba nespadla do kalhot, pomysleli jsme si my, nadřazenější hráči, kteří tam přišli jen tak z hecu. Když se jim řeklo, že si můžou sundat boty, všichni to zkusili, ejhle, ono to vážně funguje. Za celé sezení jsem položil jednu, jedinou otázku, po dlouhém, opětovném hlášení, no stejně jsem se nic nového nedozvěděl.
V duchu celých dvou hodin se neslo vyrušování, otravné štěbetání a tichounké prdění. Mě nezbývalo než vražedným pohledem spalovat hráče, kteří řekli „fuj, ty jsi prase“ a přitom byli na druhé straně místnosti. Ještě teď mám na monitoru černé tečky, a rozhodně to není špatnou mastičkou proti uhrům. S nadějí, že po obsáhlé rozmluvě profesorů, o tom, jak správně hrát, už se nic takového nestane… Anebo taky ne.
Čekal jsem, že se dozvím něco nového, třeba jak se správně píšou emoty (jestli v přítomném čase, nebo minulém). Nikdo z „těch nahoře“ mi to nevysvětlil, no nepopírám, že jsem předčasně znuděně odešel. Z těch známějších mi chyběl vodáček, no upřímně pochybuju, že on by mne nějak osvítil. Můj oblíbený Gibson se odlognul jako jeden z prvních, takže toho moc namluvit nestihl.
Sečteno, podtrženo, utrženo, přišito – Školka je doopravdy jenom pro začátečníky – pochybným reklamám se věřit nevyplácí. Po celou dobu moje okno obrazovky vypadalo nějak takto:

Randevue - David Gibson - profesor bylinkářství

Určitě si říkáte, co je na bylinkách tak zajímavého? Sice neříkám, že kozlík šikula, a Přemek Prkená Podlaha jsou se svým povoláním vedle, ale zrovna bylinky? V kouzelnickém světě je přece hromada jiných oborů, třeba kouzlení hromad, což je velice oblíbené u kouzelníků postižených řídkou stolicí, či hemeroidy.
Jestli si představujete Tarzana, vyvedu vás z omylu – David Gibson je normální, slušně vypadající kouzelník, preferující hodně cukru v čaji a mírně výstřední chování. Na začátku rozhovoru jsem měl obrovský strach, aby neluskl prsty a nepropadl se do mučících plamenů, za zvuků německé dechovky. A hned na začátek jsem se ho fikaně zeptal na to samé, co je v úvodu tohoto článku. Osobně jsem si myslel, že za to mohlo dlouhodobé kouření marihuany, no chápavě, s rukou na rameni (mém) my vysvětlil, že po vzoru své matky, taktéž uznávané bioložky (no popravdě sám o sobě tvrdí, že ve svém oboru žádné velké eso není), začal studovat to samé, co ona. V dětství ho tedy maminka učila, takže když se pak v patnácti rozhodoval, co dál dělat, pekařina pro něj byla jasná volba… Uh, pardon, hned co dopiji kávu, začnu psát normálně. Tlouštík s úsměvem koukne do trouby, vytáhne nějaké pečivo…
David Gibson chodil, stejně jako my a naše breberky, do Bradavic, jeho dětství popsal takto:

„První roky ve škole jsem byl zamlklý, vše bylo takové nové. Až později jsem se osmělil, no stal se ze mě průšvihář, lumpárny byli na denním pořádku…“

Až v pátém ročníku, před zkouškami NKU se vše dalo do pořádku.
…Musím velkým červeným písmem podotknout, že pan Gibson je nebývale skromný, na svoje poměry . 4 roky práce na ministerstvu a rok v terénu (nebo naopak), a on o sobě mluví jako o nezkušeném klukovy, kterému ještě ani nesestoupila varlata.
Mezi Davidovi nejoblíbenější rostliny patří Mandragora (přesněji její kořen) a Ďablovo osidlo (přesněji jeho předpona). Což je trochu příhodné s prvním a druhým dílem Harryho Pottera, ale já se hráčovi nedivím, mě by nenapadli ani tyto dvě.
Bůhví proč, a bůh ví jak (bůh bude mít asi napilno), náš rozhovor se zvrtnul do odvětví hudby, no ani jsme si ho nemuseli dát do dlahy, či sádry, nic vážného to nebylo. O mamince jsme už mluvili, Davidův otec byl Američan, a díky němu měl pan Gibson alba za poloviční cenu (chmpff, to se tak někdo má). Mezi jeho nejoblíbenější kouzelnické skupiny patří Testrály, jestli čekáte další, utřu vám nos. Samozřejmě poslouchá i dajaké mudlovské skupiny.
Jestli se na pana Gibsona těšíte už tento rok, znovu vám utřu nos, a doporučím nejbližší obchod s kapesníky – tento rok zatím profesor bylinkářství nenastoupí, a bude připravovat osnovy pro příští ročník. Jak se mi totiž svěřil, profesor předchozí učitelky bylinkářství vyhořel, nejspíš nějaký roztomilý dáreček pro odcházející učitelku.

Bleskodotazník
Co máte radši, kočky, nebo psi?
Kočky
Oblíbené alkoholické pitivo?
Whisky
Zvracel jste někdy na veřejnosti?
Ano
Kdy, kde, jak?
To je trochu osobní...
Imaginární kamarád z dětsvtí?
Nejdřív zamteně blekotal, jak to myslím, poté přiznal, že žádného
Kdo se vám povahově nejvíc líbi z této místosti?
Povahově já (a nebyli jsme tam zdaleka sami, to si nemyslete)
Kuřecí, nebo rajská?
Rajská

Průvodce malým Visánkem – část 1.

Na počátku nebylo nic. Což je paradox, protože bůh stvořil zemi, na ní vysadil – tohle zase kompromis – opičku Adama a spoustu cenzurovacích zelených lístků. A o 1506 kapitol dále nějakého šikulku napadlo postavit kouzelnické městečko Malý Visánek. Toť teorie, přejděme k praxi.
A praxe je taková, že v Malém Visánku si spokojeně žijí smečky, tlupy, bandy kouzelníků, i přesto že na ŽvB zastávají jiného názoru. A to takového, že nebýt Bradavických žáků, profesorů, a jednoho prodavače v MagicFoodu (čarovná variace McDonaldu), nenarazíte ve Visánku na živou duši, a i tu mrtvou byste hledali těžko.
Alespoň ty nepohybující se, nedýchající věci, které otráveně stojí, a vcelku nic zvláštního nedělají (moudřejší z vás se jistě hlásí se správnou odpovědí) nám můžou dělat společnost (neříkal jsem náhodou před chvilkou, že vcelku nic zvláštního nedělají?). Nazujte si pořádné holinky, budeme se čvachtat bahnem, pani a dámové. Pojďme prozkoumat Visánkovské stavení.
Vůbec první věc, kterou jste kdy z Visánku mohli vidět, byl hotýlek, s originálním jménem Hotýlek. Ovšem ať už jsem hledal Johna Cleese jakkoliv dlouho, o žádný sexy mužný knírek jsem vůbec nezavadil. Místo toho u recepce stojí zženštilý pan Nikdo se svojí velikou imaginární sbírkou klíčů a vtipných, imaginárních hlášek.
„Starouši, ahoooj,“ imaginárně zdraví každého žáka. Imaginární (toto slovo jsem napsal jen z pocitu, že jsem do této chvíle napsal „Imaginární“ jen zřídkakdy). Když se vám poštěstí, najdete otevřené dveře do vedlejších místností, kde můžete dělat hafo interaktivních činností, vyjmenujme například… Sezení.
Jídlo je zřejmě jenom umělohmotné, tedy nepoživatelné, určitě se tedy ptáte – K čemu mi je taková pochoutka proboha?
Naši hodní chlapci z trpaslíka zřejmě mysleli na všechno, a proto, když vám někdo po vzoru Kurta Cobaina přiloží brokovnici k hlavě a řekne „koukej sníst nějaké umělohmotné jídlo, nebo ti ustřelím hlavu!“ máte o jednu brutální vraždu spáchanou psychedelickým maniakem s deviací na plasty méně.
A teď můžete pět minut louskat tuto složitou větu (poznamenávám si teď nápad, napsat celý jeden článek z jediné pouhopouhé věty).
Horní patra jsou o něco zajímavější. Takzvané Krbové patro, které jsem si tak dovolil pojmenovat (na každém večírku se lidé tomuto výrazu smějí), je plné útulných pokojů, z nichž jeden by měl patřit vám, pokud nejste bezdomovci, mimozemšťané, psychedeličtí maniaci s deviací na otevřené prostory, nebo nebydlíte v Děravém kotli… Jednou se mi do svého pokoje podařilo nachytat hned dva (ano, čtete správně je tam opravdu DVA, tedy zwai, two, ni, 2, ale raději si to přečtěte pro jistotu ještě jednou) zloděje, kteří mi tam zlomyslně vlezli, mlátili dveřmi a říkali „Nebo co?“. S nádherným pocitem u srdce jsem si je tam věznil, házel po nich imaginární buráky, dokud nepřišel Nějaký Pán a nezatrhnul mi to. Přeskočíme smradlavé a nevzhledné sprchy a záchody, každý chce přece kakat na Kájově záchodě, a mohutným skokem skočíme do posledního patra Zábavy (zase já).
Když se vám totiž poštěstí, můžete vstoupit do sauny, ovšem pozor, aby vás tam nějaký vtipálek nezamkl jako mne. No na druhou stranu, hrát poblouzněnou postavu je sranda (stačí mluvit o zakuklených housenkách, a pak zničehonic změnit téma na politickou situaci v Rumunsku). Hned vedle se nalézá koutek zhulenců a prodavačů čaje, kteří se vám bez okolků budou pokoušet narvat slona do ucha, myslejíc si, jaká je to zábava. Když máte ale v uchu červíky, pohled na věc se značně liší. (Omlouvám se, jestli jste nepochopili, o čem mluvím, jako výraz mé omluvy vám pošlu dárkový koš se slonem).
Tolik k Hotýlku, uf, jak se tak dívám, popis jedné barabizny mi vyšel na celou stránku a něco! Já vážně neumím konkrétně psát, pořád musím něco zakecávat, do toho mi tu ještě sedí nedojezený chlebíček od rána, to je vážně život, ach jo, proč já, bože, proč zrovna já, uděláme dohodu, co ty na to…?
Žádné pokračování nečekejte – To be not continued! Páni, tento článek má přesně 621 slov, to je nádherná náhoda! To se někdy stane, že to takhle krásně vyjde!
Přeji hezký den, a ještě hezčí smrt.